Marcelino uplatňuje veškerý svůj šarm, aby upoutal pozornost Cecilie, ale ta se ještě necítí na to, aby navázala milostný vztah... to není citace z červené knihovny, ale skutečný příběh dvacetileté šimpanzí samice, která se snaží znovu začít normálně žít v brazilském útulku pro týrané velké opice trpící depresemi.
Cecilia byla do útulku pro velké primáty v Sorocabě, sto kilometrů od São Paula, přijata letos v dubnu. Předtím žila zavřená v kleci v zoologické zahradě v Mendoze v Argentině, kde přihlížela, jak umírají dva její spolutrpitelé Charly a Xuxa. Místní nevládní organizace označila její životní podmínky za politováníhodné.
Cecilia nakonec vstoupila do dějin díky nečekanému a přinejmenším nezvyklému rozhodnutí soudu, prvnímu, které se týkalo šimpanze a které nakonec vedlo k tomu, že byla převezena do útulku.
Tohoto příkladu následovala kolumbijská justice, která rovněž osvobodila medvěda Chucho ze zoologické zahrady a dala ho převézt do rezervace, kde předtím žil.
Cecilii však ještě čeká dlouhá cesta.
"Když přišla, neměla fyzické problémy, ale trpěla těžkými depresemi. Neustále spala a nenavazovala kontakt s ostatními," říká veterinářka Camilla Gentilleová, která dokáže rozeznat všech 52 šimpanzů přijatých do útulku, jako by to byli členové její rodiny.
V útulku, který byl založen v roce 2000 z peněz soukromníků a jehož 50 hektarů se skrývá v bujné vegetaci, je nyní 280 zvířat. O opice, lvy a medvědy se stará tým třiceti lidí.
"Cecilia se tu učí poznávat jiný svět. Může se svobodně pohybovat a má kolem sebe další šimpanze," říká ředitel útulku, Kubánec Pedro Ynterian. "Snaží se začlenit do tlupy, chce najít někoho, aby už nebyla sama, a to se jí podaří."
Cecilia má před sebou ještě spoustu let aktivního života, neboť šimpanzi se dožívají až padesáti roků.
Zbývá jen najít jí druha. Po neúspěšném pokusu o sblížení se samcem Billym v útulku doufají, že jejím vyvoleným bude Marcelino. Tento mladý šimpanz brzy opustí prostor, který zaujímá jeho rodina, protože má napjatý vztah s otcem.
"Je velmi důležité na ně mluvit, aby se necítili sami," vysvětluje zaměstnankyně útulku Merivan Mirandová, která se stará o osmnáctiletou šimpanzici Dolores. Ta sem byla přijata poté, co dlouho žila v cirkusu. Traumatizované zvíře většinu času vydávalo křik a rozdávalo rány do prázdna.
Jango, který žije v útulku od roku 2003, je na tom už lépe. Když se blíží ředitel, roztáhne ústa do širokého bezzubého úsměvu. Tento šimpanz byl při svém příchodu ve zbědovaném stavu: byl vykastrovaný a drezéři jednoho brazilského cirkusu mu vytrhali zuby.
"S těmito zvířaty se špatně zacházelo v cirkusech i v zoologických zahradách nebo se stala obětí obchodníků se zvířaty. Potřebují místo, kde se o ně postarají. My nejsme zoo, sem se na ně lidé nechodí dívat. Jsme latinskoamerický unikát," zdůrazňuje ředitel.
Pedro Ynterian žije v Brazílii už více než 40 let. Kdysi se prý účastnil pokusu o atentát na Fidela Castra. Dnes bojuje za práva zvířat.
"Už jsem měl velké problémy. Před několika lety se mě dokonce někdo pokusil zabít, protože se kolem zvířat točí mnoho peněz," říká. Syndikát brazilských cirkusů ho dokonce žaloval, že se podílí na obchodu se zvířaty. Bylo zahájeno vyšetřování, ale prokuratura v São Paulu případ v roce 2012 odložila.
