Stavební podnikatel Miroslav Palaščák se nebál nabídnout tehdejšímu trenérovi Slavie Vladimíru Růžičkovi půl milionu korun výměnou za to, že se "o kluka postará". Podle informací TÝDNE jsou tyto praktiky nejen v českém hokeji, ale i mnoha dalších sportech běžné. Přehnanými ambicemi rodičů však nejvíc trpí ti, kteří o různých úplatcích a sponzorských darech často vůbec netuší. Děti. Potvrzuje to i sportovní psycholožka Kateřina Vejvodová.
V českém sportu mají čím dál větší moc rodiče dětí, kterým se snaží pomocí různých cest ušlapat cestičku ke slávě. Setkáváte se s tímto problémem, ať už přímo, nebo nepřímo?
Spíše nepřímo ve formě zámožných rodičů, kteří svým dětem zajišťují již v mládežnických kategoriích profesionální podmínky. S úplatky (viz. kauza Růžička) jsem se nesetkala a doufám, že ani nikdy nesetkám. Každopádně je taková snaha rodičů ve většině případů kontraproduktivní a mnohdy dokonce narušuje vztah s dítětem.
Dokážete nějak psychologicky popsat tyto rodiče? O jaké typy lidí se většinou jedná?
Často jsou to přehnaně ambiciózní typy lidí, kteří na své děti vyvíjí zbytečně velký tlak a neuvědomují si, že sport by měl být pro děti hlavně radostí! Prostřednictvím svých dětí kompenzují své nenaplněné ambice. Mnohdy navíc nemají smysl pro férové jednání a jediné co je zajímá, je vlastní prospěch. Díky přehnanému tlaku se ale radost vytrácí a objevují se psychické problémy.
Jaký je prototyp ambiciózního rodiče?
Například pan Záhrobský (otec lyžařky Šárky Strachové, pozn. aut.).
Může jít o zhrzení samotných rodičů, kterým se sportovně nedařilo, a chtějí si na svých dětech plnit své sny?
Ano. A neúspěch se nemusel týkat jen sportovního odvětví. Pokud pociťují nenaplnění v jakékoliv oblasti svého života, mohou to promítnout do vztahu se svými dětmi.
Mívají děti podobnou povahu?
To je individuální. Mohou a nemusí...
Necítíte to tak, že jsou to i rodiče, kteří z různých sportů dělají špinavé prostředí? Kluby často peníze potřebují k udržení své činnosti a odmítnout sponzorské dary je pro ně těžké.
Přesně tak. Peníze mají v dnešní době velkou váhu a vzhledem k tomu, že jsme jako národ velmi tolerantní k finančním zvýhodněním ve formě sponzorských darů, úplatků apod. (viz. kauza Růžička), dochází často k pošramocení našich hodnot. Přestáváme vnímat takové výpomoci jako něco neférového. Tento přístup rodičů se samozřejmě přenáší na další generace - tedy děti samotné.
Jak mohou přehnané ambice a kritika pokazit psychiku dítěte?
Děti by měli dělat sport v první řadě proto, že je baví. Přehnané ambice zdůrazňují očekávání a poutají myšlenky dítěte do budoucna na to, jak jeho snažení dopadne. Díky tomu se nesoustředí na to, co se děje. Vlivem negativních myšlenek navíc špatně dýchá, což naruší pohybovou motoriku a výkon pak samozřejmě není optimální. Přehnaná kritika zvýrazňuje slabiny jedince či týmu a přitahuje tak negativní myšlenky.
Nemohou se mu přeházet životní hodnoty?
Zcela jistě mohou!
| Kateřina Vejvodová (29) |
| Studovala sportovní psychologii v USA. Jejích služeb využili hokejisté pražské Sparty či Českých Budějovic, naposledy pomáhala hráčům Kladna v bojích o udržení v nejvyšší soutěži. Lukostřelec David Drahonínský po spolupráci s ní získal na paralympijských hrách v Londýně stříbrnou medaili. |
Nestává se ze zábavy, kterou by měl sport pro děti být, spíše povinnost kvůli přílišným ambicím rodičů?
Přesně tak a bohužel díky tomu sport v dnešní době není tím, čím by měl být. Radost z pohybu je mnohdy podřadná. Peníze, sláva a úspěch jsou pro mnohé důležitější.
Jak na dítě může působit vědomí, že se neoprávněně dostalo mezi lepší děti, kterým třeba po fyzické stránce nestačí?
Záleží na povaze dítěte. Pokud je vlivem svých rodičů zahleděné do sebe, možná si to ani nevšimne. Pokud je uvědomělé, bude se pravděpodobně cítit méněcenné a radost ze sportu se vytratí.
Jak tento pohled může ovlivnit děti z druhé strany - tedy ty, které mají talent, ale jsou neprávem upozaďovány?
Takové děti mohou pociťovat křivdu, která je také může provázet po zbytek života.
Podle mnoha psychologů je kritické období pro utváření představy o sobě samém mezi šesti až osmi lety života. Měli by rodiče v těchto letech vůbec na své děti nějak tlačit?
Zcela jistě ne! Tlak v tomto věku je naprosto zbytečný a jediné co tím rodič získá je pošramocená psychika svého potomka.
