Milan Baroš končí v české reprezentaci. Jaké to s ním vlastně bylo? Dobré, špatné? Každopádně zábavné. Hodně srandy, hodně holek, nějaké ty panáky, uraženosti a taky... Góly. Ano, "pár" jich dal. Vigantický kluk, co má rád fernet, končí a je třeba mu tleskat, i když patří mezi nejzlobivější děti historie českého fotbalu.
Když Česko porazilo Polsko, chodili reprezentanti rozjuchaní mixzónou. Milan Baroš klasicky probíhal okolo českých novinářů, jimž řekl jen jednu větu, ale natruc se zastavil u anglických, aby odpovídal. Samozřejmě, čeští k němu hned přiběhli a poslouchali výklad v řeči, kterou drtivá většina z nich ovládá, ale Baroš tím zase (a definitivně) dal najevo, jak moc pohrdá vším česky mediálním.
I proto byl jeho obraz dlouhodobě takový, jaký byl. Baroš byl mimořádně sledovaný. A každý špatný dotek s míčem druhý den média trojnásobně rozmázla. Vychutnávala si každé šťouchnutí. Stejně jako celá fotbalová společnost. Šlo o ultra pozornost. O spojité nádoby. Barošova mediální ignorace totiž ovlivňovala v blbé náladě fanoušky, kteří noviny čtou.
Hon na Baryho
Jeho mediální obraz doplňoval mozaiku toho, co předváděl na hřišti. Vznikla podobizna nafoukaného frajera, co ignoruje všechny a všechno. Frajera, co je hodně nahoře, i když hraje kysele, většinově špatně.
Baroš se stal nepřítelem. Až moc velkým. Hon na něj byl přehnaný. Pískání na Euru ostudné. Což si lidé naštěstí uvědomili a poslední zápasy Baroše vyvolávali, tleskali mu - i když třeba ve čtvrtfinále proti Portugalsku nepředvedl nic extra. Jen boj (jako celý tým).
Barošovi by se ale mělo v první řadě tleskat. Sice se poslední dva až tři roky ocitl v podivném reprezentačním vakuu, kdy ani zdaleka nepřipomínal toho dravého kluka, nejlepšího střelce Eura, kterého všichni milovali v roce 2004, ale když se smíchají vzpomínky se současností, vznikne z tohoto obraz hráče, který patřil do generace fotbalistů, jež je třeba respektovat.
Baroš jezdil na všechny srazy, na něž mohl, nikdy neodmítal reprezentovat. Ano, občas si reprezentační utkání užíval svérázně, s parťáky, pivem, fernetem a občas taky holkami, někdy roztrhal oblek, jindy křičel o absenci intimních partií Radka Druláka. Ale ano, to je prostě Milan Baroš. Zlobivý kluk.
Je s ním sranda
Na Euru byl klíčovým hráčem. I když se to nezdá. I když opravdově zářil jen proti Polsku (v ostatních zápasech se snažil, ale buď nedostal míč, nebo se mu prostě nedařilo). Klíčovým byl v tom, že se proti němu, jak výše zmíněno, spikl pískající lid - tím více se pro něj semkl mančaft. Právě tady jde hledat důvody vzniku ohromného týmového ducha, který byl hlavní příčinou euroúspěchu.
Baroš je totiž v partě mimořádně oblíbený. Vtipálek. "Je s ním určitě největší sranda. Pořád něco vymýšlí," souhlasí i reprezentační masér Eduard Poustka.
"Někdy si z článků o sobě dělá legraci. Mě docela překvapuje, že to čte. A docela rád. Je to takový masochista," říká Barošův spolubydlící z vratislavského hotelu Tomáš Sivok.
Bude s ním sranda. Když je v prostředí, kde se cítí dobře. V českém fotbale se dobře necítí. Dlouhodobě. Proto končí. Odehrál 93 zápasů. Vstřelil 41 gólů. Byl u největších úspěchů zlaté generace. Nejlepší střelec Eura 2004, brilantně odehrál kvalifikaci na MS 2006, na šampionátu byl bohužel zraněný, odehrál jen jeden zápas... Pak to šlo dolů, dolů, hlouběji. Ale i tak Baroš zaslouží potlesk. Škoda, že poslední léta trochu zkazila jeho velikost.
