Byl to černý den brazilského fotbalu. Moment, který se navždy vsákl do zdí slavného stadionu Maracaná, místa, kde letos stejně jako před 64 lety vyvrcholí fotbalové mistrovství světa. Strůjce uruguayského zázraku a brazilské černé můry, záložník Alcides Ghiggia, má i v pokročilém věku slavný moment stále před očima.
Malé městečko Las Piedras, hodinu cesty od hlavního uruguayského města Montevidea, skrývá ve svých spletitých uličkách skromný bungalov, v němž se už několik let ukrývá národní poklad. Spolu se čtyřicetiletou ženou Beatriz a majestátním německým ovčákem v něm přebývá Alcides Ghiggia. Hrdina, spasitel, legenda. Ale také noční můra, přízrak, strašák, který i po 64 letech způsobuje fotbalem poblázněnému národu bolestivé píchání v hrudním koši.
Světový šampionát v Brazílii měl být radostnou náplastí na kruté rány, které obyvatelům celé Země způsobila 2. světová válka. Během dvanáctiletého čekání na fotbalový svátek měla na mále i vítězná trofej, kterou před válečným konfliktem uchránil funkcionář FIFA. Soška Zlaté Niké odpočívala pod jeho postelí, v krabici od bot.
Nikdo tehdy neřešil, že se spousta národních týmů z různých důvodů odhlásila. Ať už to byla reprezentace Skotska kvůli minimálním šancím na úspěch, politicky izolovaní Čechoslováci či Indové, kteří odmítali hrát v kopačkách, na něž nebyli místní fotbalisté zvyklí. Kvůli těžké poválečné situaci chyběli i Francouzi, Poláci či Maďaři. Argentinci se zase cítili ukřivdění, že pořadatelství připadlo Brazílii. A zůstali taktéž doma.
Domácí na rozdíl od Anglie bez potíží postoupili do finálové skupiny, kde se rozhodovalo o historicky čtvrtém fotbalovém mistrovi světa. Zde je doplnili Španělé, Švédové a Uruguayci. "Kanárci" zářili, bez potíží zničili oba evropské soky a k celkovému vítězství stačilo "jen" remizovat s jihoamerickými rivaly.
"Toto jsou světoví šampioni," hlásal na titulní straně u fotografie brazilského týmu deník O Mundo den před zápasem a další periodika se bez jakýchkoliv pochybností přidávala. Dvousettisícový stadion Maracaná byl připraven na fotbalový karneval, velkolepé oslavy se začaly chystat mnohem dříve, než v rozhodujícím utkání dostal Brazílii do vedení zkraje druhého poločasu Friaca.
Plán se ale začal bortit už v 66. minutě. Uruguayec Schiaffino vyrovnal a jedenáct minut před koncem dostal outsidery do vedení Alcides Ghiggia. "Vzal jsem míč na pravé straně hřiště, prošel jsem kolem zadáka Bigodeho a dostal se do vápna. Brankář Barbosa si myslel, že půjdu dál, takže se odpoutal od tyče. Měl jsem na střelu asi tak sekundu. Trefil jsem se nízko, do mezery mezi ním a brankovou konstrukcí," vzpomínal bez sentimentu na životní moment Ghiggia v rozhovoru pro BBC.
"Najednou bylo úplné ticho, 200 tisíc fanoušků jakoby zmrzlo. Působilo to tak, jako kdyby přestali dýchat. Nemohli ani zvýšit hlas a podpořit Brazílii. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že už to nezvládnou. A my vyhrajeme," popisoval scénář největšího šoku v historii fotbalového mistrovství světa. Uruguay se stala podruhé (a zatím naposled) královnou světové kopané.
Nálada na bodu mrazu se rychle začala zhmotňovat v nejen fotbalovou tragédii. Dva fanoušci přímo v hledišti spáchali sebevraždu. Další dva podlehli srdeční mrtvici. Tak moc neúspěch domácí příznivci prožívali.
Se šokem se nedokázali vypořádat ani pořadatelé. Tehdejšího prezidenta FIFA Julese Rimeta si nikdo nevšímal, sám si musel na hřišti vyhledat uruguayského kapitána Obdulia Varelu a bez cvakání fotoaparátů mu předal trofej. Vítězové se nedočkali ani vítězného ceremoniálu, nezazněla hymna, nikdo nevyvěsil vlajku nových šampionů.
Místní novináři označovali neúspěch za "brazilskou Hirošimu" a národní katastrofu. Brankář Moacir Barbosa kvůli jedinému gólu trpěl mnoho let, stal se obětním beránkem nespokojeného národu. Vyhýbali se mu i spoluhráči. "V Brazílii je maximální trest za zločin 30 let žaláře. Jenže já už trpím 44 roků," posteskl si v roce 1994 novinářům, šest let před svou smrtí.
"Vinili ho neprávem. Mluvil jsem s ním už po mistrovství světa. Řekl jsem mu, že fotbal je hra jedenácti hráčů proti dalším jedenácti mužům. Pozice brankářů je vždy nedoceněná. Mohou hrát dobře celý zápas, pak pustí gól a všichni viní tyto hráče," posteskl si Ghiggia, za jehož gól celý život trpěl.
Nyní sedmaosmdesátiletý dědeček je jediným živoucím pamětníkem a přímým účastníkem uruguayského úspěchu. Jeho bohatá kštice mu už notně prořídla, typický uzoučký knírek je samá šedina. Jiskra v očích však záložníkovi, který mimo jiné reprezentoval i Itálii, při vzpomínkách stále plápolá.
"Připadám si jako brazilské strašidlo. Navždy jsem se dostal do jejich vzpomínek," uvedl před startem letošního šampionátu, který po 64 letech opět hostí Brazílie. Domácích příznivců se ale nebojí. "Vždy ke mně byli laskaví. Přes to všechno, co se stalo, mě neustále poznávají a chtějí se se mnou o všem znovu bavit," nebojí se další návštěvy stadionu Maracaná.
