Lionel Messi, barcelonský bůh. V Katálansku neexistuje oblíbenější člověk. Dvěma góly, které ve středu dal Realu Madrid v semifinále Ligy mistrů, se jen posunul blíže nesmrtelnosti. Takové, jíž si ve fotbalovém nebi užívá Laci Kubala. Čechoslovák, jenž "může" za to, že stojí Nou Camp. A k němuž vzhlíží i Messi.
Argentinský génius dal ve středu svůj 178. a 179. gól v dresu Barcelony, zbožňovaného Kubalu (194 branek) již brzy dostihne. Ale těžko říct, zda bude slavnější. Kubala, to je totiž synonymum Barcelony.
Příběh Slováka, jenž se narodil v Maďarsku a v životě reprezentoval tři země, je plný romantiky, ale také spletitostí doby, v níž žil a hrál. Za Barcu poprvé nastoupil v roce 1951. Bylo mu čtyřiadvacet. A měl toho za sebou hodně.
Dotknout se smrti
V Maďarsku utíkal před brannou povinností třeba i na korbě náklaďáku, skrýval se v americkém utečeneckém táboře, šli po něm komunisti.
Ještě před nástupem rudé uzurpace svými výkony dával vítězné naděje reprezentaci Československa - to když hrál za Slovan Bratislava. Mezi roky 1946 a 1947 odehrál devatenáctiletý mladíček v národním týmu šest zápasů, v nichž dal čtyři góly. Při premiéře proti Polsku mu prý slavný Pepi Bican řekl: "Mladej, pojď, sedni si sem vedle mě, ničeho se neboj. Já dám dva góly a ty taky." A stalo se. Bican dva, Kubala dva...
Pak se vrátil do Maďarska, pravidla reprezentování tehdy nebyla přísná jako nyní - a tak nastupoval za Maďarsko. Potom přišli komunisti. A Kubala utekl. Do Itálie, kde hrál za celek Pro Patria. Do Itálie, kde se téměř dotkl smrti.
V roce 1949 dostal nabídku z Turína. Místní FC jej chtělo vyzkoušet při zápase v Lisabonu s Benfikou. Být součástí slavného "Grande Torina", to byla pro Kubalu výzva. Jenže neodletěl. Onemocněl mu syn. Na zpáteční cestě se letadlo se slavným týmem zřítilo na turínský kopec Superga. Všichni zemřeli...
Real Madrid? Ne. Barca!
Kubalu dlouhodobě sledoval Josep Samitier, skaut Realu Madrid. "Je jedinečný, musíme ho mít," říkal. A Kubala se s Madridem dohodl. Jenže Samitier mezitím přešel do Barcelony. A Kubalu, svůj objev, přemlouval, ať dohody zruší. "Vždycky jsem měl u sebe lahev dobrého pití. To měl Laci rád. Přemlouvání bylo snadnější," vzpomínal pak s úsměvem Samitier.
Povedlo se. Real měl smůlu. Barca zvítězila v honu na Kubalu. V roce 1950, vyzbrojen lukrativní smlouvou, přestoupil jedinečný útočník do Katalánska. Jenže měl roční distanc kvůli apelu maďarských komunistů, kteří kvůli útěku navlékli na Kubalu finanční podvody a další zločiny. Chtěli po FIFA, aby už nikdy nemohl hrát. Organizace odpověděla ročním zákazem startu.
Proto se Kubala dostal do hry až v roce 1951. V první sezoně dal 26 gólů v 19 zápasech. O podsaditém chlapíkovi s kouzelnou kličkou, jedinečnou nahrávkou a zabijáckým zakončením si vyprávěla celá Barcelona. Katalánsko. Španělsko. Každý ho chtěl vidět. Předváděl neuvěřitelné věci. Kupříkladu v zápase se Sportingem Gijón vstřelil sedm branek!
Na desítky tisíc lidí se nedostávaly lístky. A tak Barca postavila obří Nou Camp. Dodnes ho někteří místní nazývají "stánkem postaveným pro Kubalu".
Jsem Španěl
Kubala vyhrál čtyři španělské tituly, pětkrát domácí pohár. Bavil krásnou hrou. Pro mnohé byl nejlepším na světě. O tento titul se "pral" s Alfrédem di Stéfanem z Realu Madrid. "Nemohl jsem v Barceloně vyjít na ulici. Ale já jsem vycházel rád. Miloval jsem tamější lidi a jejich nadšení, s kterým mě všude vítali," vzpomínal Kubala, jenž nakonec hrál i za španělskou reprezentaci. V národním týmu ale nikdy nevyhrál nic významného. "Asi nejvíce jsem se cítil být Španělem, protože tam jsem žil nejdéle. Ale vlastně jsem světoběžník," říkal Kubala. Zemřel po dlouhé nemoci v roce 2002.
Pro fanoušky Barcelony ale žije pořád. Jeho socha zdobí prostor před Nou Campem. Když se místních zeptáte, kdo byl nejlepší v historii klubu, drtivá většina z nich nezmíní jména Johana Cruyffa či Diega Maradony. "Ladislao (Laci, Lászlo) Kubala," bude znít odpověď.
A Messi? Snad jen on může překrýt slávu Laciho, díky němuž stojí Nou Camp.
