Hermann Maier, jeden z nejlepších lyžařů historie, slaví čtyřicítku. Dvojnásobný olympijský vítěz, který čtyřikrát vyhrál i Světový pohár, je ale i mistr životních kotrmelců. Ty největší byly tři.
Když se někomu daří, nikdo se neptá, jaké to bylo, když se mu zrovna nevedlo. Hermann Maier vylétl na výsostné lyžařské nebe sice až poměrně pozdě - závodit začal ve 23 letech - zato na něm zářil hodně dlouho. A to i přesto, že v roce 2001 se z jeho hvězdy stala kvůli autonehodě kometa, která rychle letěla dolů k zemi. Nakonec jen díky pověstné zarputilosti rodáka z vísky Altenmarkt im Pongau změnila směr a vrátil se tam, kam patřila. Ovšem - nikoli od věků.
Na koleno!
Hermann Maier lyžoval už odmalička a odmalička také věděl, že lyžař je to jediné, čím chce v životě být. Mezi svými vrstevníky proto vynikal nejen uměním poprat se s jakkoli klopenou sjezdovkou, ale také silnou vůlí, díky níž se dokázal dostat dál než kterýkoli zdánlivě i stejně talentovaný hoch. Už se viděl na stupních vítězů ověnčený vavříny a medailemi. Jenže člověk míní a Pámbu mění.
V patnácti letech přišel první zásadní pád ze snových výšin v životě Hermanna Maiera. V důsledku nesouměrného růstu se u něj objevila Osgood-Schlatterova choroba - velmi zjednodušeně řečeno ho začalo bolet koleno a lékaři zjistili, že při velkém zápřahu, který s sebou život profesionálního lyžaře nese, by se mu mohla celá kost zbortit.
A tak slyšel Hermann Maier vůbec poprvé krutý soud: "Ten už se na svah nepostaví." I když to tentokrát bylo myšleno jen profesionálně (lyžovat si mohl, ale závodit ne ), byla to pro něj velká rána. Okamžitě odešel z lyžařské akademie ve Schladmingu, vyučil se zedníkem a přestože v zimě se ještě živil alespoň jako lyžařský instruktor, v létě jen pokládal cihlu na cihlu a dřel jako soumar - snad aby zapomněl na své sny.
Přes hory, přes doly
Naštěstí ony sny nezapomněly na něj. Bylo to v roce 1996, když se Maier postavil na start závodu Světového poháru ve Flachau. Přestože se na něm objevil v roli předjezdce, strhl na sebe veškerou pozornost - zajel totiž 12. nejrychlejší čas na této trati a rakouští trenéři objevili novou hvězdu. Už o měsíc později startoval Hermann v Hinterstoderu regulérně. Skončil sice až 26., ale jeho lepší chvíle měly brzy přijít. O rok později už vyhrál obří slalom v Garmich- Partenkirchenu. A za rok vyhrával skoro všechno, co se dalo, včetně obřího a super obřího slalomu na olympiádě v Naganu.
Ve sjezdu tam ale předvedl druhý slavný pád své kariéry - a bolelo to možná víc než jeho prokleté koleno. Hermann Maier před zraky kamer i tisíců diváků vylétl ze sluncem ozářené tratě, profičel vzduchem kosmickou rychlostí, dopadl přímo na hlavu, udělal pár ukázkových sněžných kotrmelců a po proražení zábran na svahu konečně ukončil svou leteckou exhibici. Ačkoli se to zdálo nemožné a celé Nagano v tu chvíli strachy o jeho holý život oněmělo, Hermann Maier vstal a odešel z místa nehody po svých. Druhý den dokonce o svém krkolomné jízdě dokonce vtipkoval: "Jaký byl let? Co si budeme povídat - Lufthansa to nebyla. Ale i tak to šlo." Od té doby získal natrvalo přezdívku odvozenou od jména nejslavnější role svého krajana a svého přítele Arnolda Schrwarzenggera - Herminátor.
Idolem díky své vůli
Přestože se úspěchy na tohoto fenomenálního lyžaře jen valily, on nepolevil v disciplíně a trénoval stále víc, než kdokoli jiný. V sezoně 2000- 2001 shrábl další zlatou medaili ve Světovém poháru a jeho forma byla doslova soupeře zničující. Když se ale v srpnu 2001 vracel ze svého tréninkového střediska v Obertauernu na motorce domů, přišel třetí a pravděpodobně nejhorší pád Maierovy kariéry. Jeho stroj se srazil s protijedoucím autem a slavný lyžař skončil ve škarpě s vlastní nohou v ruce. U těla už mu skoro nedržela, spojena s ním byla jen posledními zbytky vláken.
Operace byla dlouhá a těžká. Lěkaři mluvili i o tom, že budou muset nohu amputovat. Pokračování v úspěšné kariéře profesionálního sportovce bylo i přesto, že nakonec nebyla nutná, podle nich čirým bláznovstvím. Jenže Hermann Maier naštěstí tak trochu blázen je. Naučil se znovu chodit, přemluvil sponzory, nechal si vyrobit speciální boty a vrhl se znovu na sníh. Pravá noha se mu chvěla vyčerpáním, bolest mohl vážit na přístrojích pro slony a jeho mozek od té doby už nikdy kvůli špatnému nervovému propojení nepoznal, zda pravá lyže stojí na plocho nebo hraní. Ale Maier to stejně nevzdal. Přesně 521 dní po nehodě se opět postavil na start závodu Světového poháru v obřím slalomu v Kitbühelu a... vyhrál. Lyžařský svět pohltil zázrak a nejen celé Rakousko skandovalo jediné slovo: Herminátor. Při rozhovoru v cíli Hermann Maier nemohl ani mluvit. "Cítím se jak na Měsíci. Jsem dojatý... určitě to je... je to vítězství. Jedno z největších v mém životě," koktal hrdina dne.
Slzy na rozloučenou
Až do roku 2009 řádil Hermann Maier na světových svazích tak, že i ti největší skeptici zapomněli na to, že už vlastně nemá ani chodit. Pak oznámil konec kariéry. Na tiskové konferenci ve Vídni při tom jen stěží zadržoval slzy. "Jsem zdravý a to je to hlavní. S tím se dá žít," řekl plný emocí. A žije s tím s chutí a rád. Letos 7. prosince oslaví čtyřicítku a všechno zlé, co ho v životě potkalo, si vlastně nemůže vynachválit. "Dřív jsem všechno dělal jako stroj. Vlastně jsem byl strojem. Po té osudové nehodě jsem pochopil, že jsou i jiné věci. Stal jsem se člověkem." Jenže co naplat - pro milovníky zasněžených kopců zůstane už navěky strojově dokonalým Herminátorem.
