Chyběl jen Stanley Cup. Špaček míří do Síně slávy, propadl trénování

Bývalého vynikajícího obránce a současného reprezentačního asistenta Jaroslava Špačka hodně těší přijetí do Síně slávy českého hokeje. Během bohaté kariéry byl u olympijského triumfu v Naganu a stal se i třikrát světovým šampionem. Mrzí ho jen, že si nemohl vychutnat pocit vítěze Stanleyova poháru, přestože hrál dlouhá léta NHL.

"Člověk si to možná neuvědomuje, ale je to velká pocta. A může se ohlédnout za svou kariérou, která začala na zimáku v Plzni. V kamenné Síni slávy jsem osobně byl a člověka napadne, že by rád byl její součástí. Jsem za to vážně moc rád. Byl to s hokejem kus života. A tohle je snad i potvrzení, že člověk pro český hokej něco udělal," řekl Špaček.

S kariérou se definitivně loučil v roce 2013. "Když jsme to pak zakončili s Martinem Strakou před dvěma lety exhibicí, moc jsme si to užili. Martin už tam uvedený byl, když Síň slávy vznikala. Je moc hezké, že si vzpomněli i na mě. Tohle je zase krok někam dál," podotkl Špaček.

Radost má i z toho, že se přijetí dočkal společně s Vladimírem Bednářem. "Máme spolu vyvěšené dresy pod stropem plzeňské haly. Dělal tady vedoucího mužstva a já si ho pamatuji při mých začátcích, jak mi radil," zavzpomínal Špaček.

Práce asistenta trenéra ho baví. "Hrozně mě naplňuje. Někdy možná až moc," pousmál se Špaček. "Nejsem ten typ, co by jen seděl doma. I když to stojí spoustu času a úsilí, jsem rád, že můžu tuhle práci dělat pro klub a teď i pro reprezentaci. Zároveň se ale rád věnuju dětem a je fajn, když s nimi mohu vyrazit někam na hory nebo na dovolenou," dodal Špaček.

Byť jeho zápal během tréninku nasvědčuje spíše opaku, hrát už by nechtěl. "To vůbec! Teď mě přemlouvali na staré pány, ale bolí mě koleno a musím se dát dohromady. Udržuju se, ale už bych nehrál. Ta zlatá tečka s Plzní, to byl nejlepší možný konec. Mohl to být velký průser, ale dobře to dopadlo," připomněl tři starty ve finále proti Zlínu, kdy před třemi lety nečekaně vypomohl Západočechům na ledě, aniž předtím do sezony zasáhl.

"Od té doby fakt nebyla chvilka, při níž bych zalitoval, že jsem skončil. Už mě přestalo bavit hrát hokej a podstupovat vše s ním spojené. Měl jsem toho dost, hokej mi přestával dávat, co mi do té doby dával," vysvětlil dvaačtyřicetiletý rodák z Rokycan.

Nebýt práce v hokeji, věří, že by se nenudil. "Hokej je to jediné, co snad trošku umím. Určitě bych nemohl mít restauraci nebo dělat nějaké papírování. Ale hraju golf, rád cestuju, něco bych si našel. A na hokej bych určitě nezanevřel. Zatím mě to ale baví, jak to je. Možná bych se začal ještě více věnovat svým dětem a jejich tréninku. Na to ještě nemám až tolik času, jak bych chtěl," přemítal Špaček.

Vrcholným okamžikem kariéry pro něho zůstává olympijský triumf v Naganu v roce 1998. Stihl i tři tituly mistra světa. "Zastihlo mě to v kariéře docela brzo. Navíc mi to tak ani nepřišlo, protože jsme byli generací, která vyhrávala. A měli jsme vynikající partu," řekl Špaček.

"Určitým vrcholem pro mě je ale i to, že jsem poznal, kdy skončit, že jsem nechtěl nějak dohrávat za každou cenu. I když jsem pak naskočil za Plzeň a vyšperkoval tu kariéru titulem, který si každý v Plzni přál. Kdyby to tehdy nedopadlo dobře, asi bych si to vyčítal do konce života. Bylo super i pro 'Stráču', že se ten sen vyplnil," pochvaloval si Špaček.

Nejvíce ho naopak mrzí, že nedosáhl na Stanley Cup. "Byl bych tím i v Triple Gold Clubu," připomněl Špaček, který byl vyrytí svého jména na podstavec velmi blízko. Jenže v roce 2006 prohrál s Edmontonem sedmé finále s Carolinou, kde šest let poté končil kariéru v zámoří.

"Ten sedmý zápas budu pořád vidět. Jaká to byla dřina se do toho finále vůbec dostat. V něm jsme pak vyrovnali sérii z 1:3 na 3:3 a hráli jsme dobře... O to víc to bolelo. Člověk ho hrál, ale prohrál, takže si na něj a ten prohraný tým už ani nikdo nevzpomene. Vždy se oslavuje jen šampion. A já moc uznávám hráče, kteří dokázali Stanley Cup vyhrát. Není to krátký turnaj, ale celá sezona a stojí to hodně dřiny a práce," řekl Špaček.

Sám navíc tehdy pykal na trestné lavici, když František Kaberle vstřelil vítězný gól Hurikánů. "Šoupl nám to tam tehdy skoro pod ledem. Už ten faul byl ale v situaci, kdy měla Carolina gólovou šanci. Blbě se na to kouká, že ten gól padl zrovna ve chvíli, kdy jsem byl vyloučený. Mě mrzelo hlavně to, že jsme neproměnili přesilovky a naše příležitosti. Měli jsme jich na vyrovnání mraky, místo toho nám oni dali gól do prázdné brány na 3:1. Ale s tím už se nedá nic dělat, to je hokej," uzavřel Špaček.