Jako každý malý kluk jsem na po škole chodil do parku, kde jsem trávil mnohá odpoledne tím, že jsem s kamarády hrál pouliční hokej. Nepotřeboval jsem nic víc než hokejku, tenisky a míček napuštěný vodou. Něco jiného ale je, když se na tom samém plácku potkáte s hráčem San Jose Sharks Tomášem Hertlem.
Když jsem se dozvěděl o možnosti zahrát si street hokej na turnaji Red Bull Urban Buly, byl jsem nadšený. Hokej sice hraju každou zimu, ale návrat zpátky na plácek je něco jiného. Okamžitě jsem vyrazil trochu potrénovat a připravit se. Vidina toho, že se budu moct postavit týmu, který skládal ambasador celé akce Tomáš Hert hrající v NHL za San Jose, byla skutečně vzrušující.
Tušil jsem, že díky tomu, že hraji florbal, nebudu úplně bez šance. Navíc v malé aréně, kde se hraje tři proti třem bez brankáře, se může stát úplně všechno. Když jsem na turnaj dorazil, základní skupiny byly již v plném proudu. Mezi hráči byla spousta známých tváří ze sportovního prostředí. Mezi hokejisty a hokejbalisty asi nejvíc vynikal hráč Columbusu Lukáš Sedlák.
"Jako malý jsem hrával také na plácku s tenisákem napuštěným vodou. Ale to už je třeba deset let, myslím, že tak od třinácti jsem na betonu nehrál. Tady jsou kluci, co hrají hokejbal a ti jsou herně trochu jinde. Mě ten míček občas pěkně skáče," smál se čtyřiadvacetiletý útočník.
Trochu mě vyděsilo vidět hráče jednoho z nejlepších týmů základní části NHL, jak se svým týmem nepostoupil ani ze základní skupiny. Na druhou stranu mi "neúspěch" hokejisty dal naději do mých utkání, třeba se přece jen podaří přehrát i profíky.
Tvrdé vystřízlivění
Postupem času jsem před zápasem s Hertlem a jeho týmem byl nervóznější a nervóznější. Moc mi nepřidali spoluhráči, které si třiadvacetiletý profík pozval. Kromě člena elitní formace San Jose to byl i reprezentační obránce Jakub Krejčík nebo útočník záložního týmu Ottawy Filip Chlapík. A proti téhle síle jsem měl nastoupit.
Když jsem si před úvodním buly podal ruku s Tomášem Hertlem, krve by se ve mně nedořezal. "Hodně štěstí," popřál mi. Někde jsem se dočetl, že mladý útočník absolutně nesnáší prohry. Teď mi jeho "nenávidím prohrávat" vyvstalo v hlavě. Tohle nebude žádný med. Přesto jsem první vhazování vyhrál. A uháněl jeden na jednoho k soupeřově brance.
Skórovat se mi nepodařilo. Než jsem se stihl otočit a vrátit se do obrany, rozezněla se siréna a já viděl jen červené světlo svítící nad naší brankou znamenající gól. Tak to byl fofr. Kolik branek asi dostaneme za dva poločasy trvající pouhých pět minut?
Když to po dvaceti vteřinách bylo už 0:2, bylo jasné, že nás hokejoví profíci rozhodně nebudou šetřit. Změna priorit? Rozhodně. Z myšlenky na výhru se během pouhé půl minuty stala starost o to, neudělat ostudu a vstřelit alespoň jednu jedinou branku.
To se naštěstí podařilo. Prohodil jsem si tenisák podél mantinelu a vytočil se před soupeřovu branku, kterou jsem s velký štěstím trefil. Když chvíli po mně jeden z mých spoluhráčů vyrovnal, zdálo se, že přece jen půjde s hokejisty hrát. Následně se ale roztočil nevídaný kolotoč. Sám Hertl vstřelil během tří minut tři branky a nebylo o čem mluvit.
Konečné skóre se nakonec zastavilo na stavu 3:7. Snesitelný výsledek? Ano. Přesto ale trochu nářez. Když si navíc uvědomíte, že všichni naši soupeři si jen zpříjemňují přípravu a jejich hlavním cílem je nezranit se, asi by to ve stoprocentním tempu vypadalo trochu jinak.
Každopádně i přes vysokou prohru mi nikdo nevezme zážitek z toho, zahrát si proti jednomu z nejlepších českých hokejistů současnosti.
