Hokejová legenda
Jan Havel, kluk z venkova, který vzdoroval Sovětům

Když jej ve čtvrtek uváděli do hokejové Síně slávy, neubránil se slzám dojetí. Aby ne, hokej byl pro Jana "Gustu" Havla (72) celoživotní vášní. Elitní hokejový kanonýr, jenž dodnes objíždí hokejové stadiony jako vedoucí mužstva juniorů pražské Sparty. Mají štěstí. Zkušenosti, které mohou od této legendy přebírat, jsou nesmírně bohaté. 

Denně jste v kontaktu s hokejovou mládeží. Vzpomenete si ale na své první krůčky na ledě?

Tehdy bylo vše úplně jinak než dnes. Už v pěti letech jsem chodil bruslit na rybník, neměl jsem žádného trenéra. Byl jsem samouk, ačkoliv mě první kroky naučil otec. Tehdy tomu podmínky více přály, příroda byla milejší. Před těmi šestašedesáti lety v mé rodné Pašince zamrzl led v listopadu a vydržel třeba až do začátku března.

Snažil jste se odkoukat hokejové základy od ostatních?
Tak nějak to bylo. Přiletěl jsem domů ze školy a hned mazal na rybník, kde jsem se snažil pochytit co nejvíce od starších bruslařů. Střelbu jsem trénoval na dvorku,
za den jsem vystřílel na terč i tři sta puků. Po ukončení pětiletky jsem pak dojížděl do Kolína a všiml si tam plakátu na nábor do tehdejší Tatry.

Prošel jste bez potíží?

Přesvědčil jsem tehdy kamarády z Pašinky a přihlásili jsme se. Výběr byl ale nekompromisní. Z venkova jsme se do něj dostali pouze já a kamarád Jarda Anderle. Až tady mě trenéři naučili základní pravidla.

Tatínek vám údajně hokej zakazoval.

Tak to úplně nebylo. Naučil mě úplné základy, ale jednou komicky upadl a já se mu dlouho nemohl přestat smát. Urazil se a pak jsem se už vše učil sám. Tatínek nevěděl o tom, že jsem se přihlásil do Kolína a dozvěděl se o tom až tak, že mu někdo řekl, že nějaký Havel dal šest gólů. Domů jsem chodil zadním vchodem, brusle jsem nechával na dvorku v kůlně a lhal, že chodím do pionýra. Když se to dozvěděl, dostal jsem pořádně přes pusu, protože mu neříkám pravdu. Paradoxně potom začal jezdit se mnou na hokej a hodně mi pomáhal.

V mládí jste měl dilema, jestli se stát hokejistou nebo raději motocyklovým závodníkem. Je jasné, co vyhrálo. Jsou pro vás motorky přesto stále koníčkem?

Ta záliba mi zůstala pořád. Na závody motorek se už ale podívám jen v televizi. Začalo to tím, že jsem se šel učit automechanikem v Kolíně a rodiče mi koupili motorku. Jezdíval jsem motokros. Dařilo se mi, ale měl jsem havárii na své motorce, po srážce s autobusem jsem skončil ve škarpě. Pán Bůh nade mnou asi držel ochrannou ruku. Táta mi potom motorku zakázal.

Říkáte, že vás ochránil Pán Bůh. Znamená to, že jste věřící?

Ano, modlím se dodnes, to nezapírám. Ta bouračka pro mě byla osudová v tom,
že jsem na sobě začal více pracovat, zůstal u hokeje a dotáhl to tam, kam jsem chtěl. Poté šlo všechno rychlým proudem. V žácích nebylo zápasu, kde bych nedal alespoň tři góly. Nevydržel jsem dlouho ani v dorostu, takřka přeskočil juniory a rychle se dostal do A-mužstva kolínské Tatry, která tehdy hrála druhou ligu.

Bylo pro vás těžké myslet pouze na hokej, když ostatní vrstevníci mířili po večerech za zábavou?

Za nás se těmto večírkům říkalo "čaje". I já jsem na "čaje" jezdíval, ale většinou jsem tam vyzvedával pouze o dva roky mladší sestru. Tehdy jsem ale pil jen džus, nekouřil. Spíš, než abych litoval neúčasti na těchto akcí, mi bylo líto kamarádů, kteří se vykašlali na hokej, ač to mohli někam dotáhnout.

Mezi "dospěláky" jste byl v Kolíně nejmladší. Přesto jste byl brzy hodně na očích.

Na tehdejší odkrytý stadion na nás chodilo i devět tisíc lidí. Už v šestnácti letech jsem se seznámil s Jardou Holíkem, který hrál za Havlíčkův Brod, což byl náš největší rival. Obou si nás všiml trenér Jaroslav Pitner z Dukly Jihlava, už tehdy jsem začal navíc koketovat se Spartou. Vzali si na mě kontakt a těsně před vojnou za mnou do Pašinky přijel i pan Vladimír Zábrodský.

To pro vás musel být celkem příjemný šok.

Pan Zábrodský byl vždycky můj idol. Nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to pro mě obrovská čest, že se na mě takový hráč přijel podívat. Hned mi řekli, že mi zařídí přestup do Sparty a že začnu študovat, abych nemusel na vojnu. S tím jsem souhlasil, ale proti byl Kolín. K přestupu nedošlo, a tak jsem šel o rok dřív na vojnu.

Neměl jste potíže s "mazáky"?

Měl jsem štěstí na dobrou partu, v jihlavské Dukle se nás sešlo mnoho dobrých hokejistů. Hned v prvním utkání jsem se ale na konci utkání proti mazákům serval s jedním z nich, dostal jsem "deku". Trochu mi pod dekou zmačkali fasádu, abych nevěděl, kdo do mě bouchá. Ráno jsem se pak dozvěděl, že mám odejít do Dukly Litoměřice. Tam se mi ale podařilo vyhrát ligového krále střelců, takže jsem nemohl být nespokojený. Po roce už mě Jihlava chtěla.

Proč jste tam nechtěl zůstat?

Nabídli mi dobré podmínky, nabízeli mi hodnost poručíka. Já byl ale odmala sparťan a chtěl hrát v Praze. Měl jsem ale problémy s přestupem, trénoval jsem za Spartu i reprezentační tým, ale nesměl za ni hrát ligu. Jako mladý kluk jsem to jen těžko kousal. Po tahanicích s Kolínem jsem se v roce 1962 stal hráčem Sparty a vydržel tam 14 sezon.

Jak těžký byl pro vás, venkovského kluka, přesun do hlavního města?

Tehdy jsem informace o Spartě získával pouze z rádia, samozřejmě jsem obdivoval jejich hráče. Měl jsem dva velké cíle. Chtěl jsem mít bekhend jako Vladimír Zábrodský a techniku bruslení jako Augustin Bubník. S oběma jsem měl nakonec tu čest hrát. Jediné, co mi jako venkovskému klukovi dělalo problém, bylo poznávání Prahy. A pak se dostat mezi ty slavné hokejisty, co za Spartu hráli.

Měl jste problém navázat s hvězdami přátelství?

Byl jsem pokorný, tichý kluk, nechtěl jsem na sebe strhávat pozornost. Když jsem přišel do kabiny a představovali mi Václava Roziňáka, Karla Guta, Františka Tikala a další osobnosti, byla to pro mě velká čest. Pak se ale stala nepochopitelná věc.

Jaká?

Hned v prvním utkání, při kterém se navíc otevírala nová hala, jsem před vyprodanou halou dal tři góly. Takové neuvěřitelné štěstí mi otevřelo ty pomyslné dveře města dokořán.

Spoluhráči vás začali více uznávat?

Hned po zápase za mnou přišel pan Tikal s tím, že mám přijít s penězi do vinárny
U Labužníka v Sokolovské ulici. Horko těžko jsem podnik našel. Uvítal mě barman slovy, že přišla hvězda Sparty. Otočil jsem se a za mnou nikdo. Za záclonou už seděly všechny osobnosti Sparty a popíjely víno. Hráči mi řekli, ať objednám tři flašky červenýho. S každým jsem si připil na zdraví. Všichni se mi představili jménem a nabídli tykání. Zaplatil jsem, odešel a druhý den napochodoval do kabiny. Otevřel jsem dveře a viděl pana Roziňáka, kterého jsem pozdravil: "Dobrý den". Vyhodil mě z kabiny. Přišel jsem podruhé a pozdravil ho: "Ahoj Venco!". To už bylo v pořádku a ostatní mladí hráči jen zírali, co jsem si to vůbec dovolil.

Stali se z vás postupem času i kamarádi?

Hlavně s panem Tikalem, kterému jsem říkal Franky, radši bych mu ale tehdy říkal "táto". Všechno mi v Praze ukázal, provedl mě vinárnami, všude mě představoval. Rychle jsem se tak naučil ve velkoměstě žít a po letech se ze mě stal Pražák. Na prvním místě ale pro mě zůstává rodná Pašinka.

Jak jste si budoval vztah ke Spartě?

Sparťanem jsem byl už od mládí, fandil jí i můj táta. Často za mnou potom jezdil,
ač si nejprve myslel, že mě ve Spartě "semelou". Vše bylo ale jinak, nastřílel jsem zde spoustu branek a myslím si, že kvůli špatným statistickým záznamům mě také o hodně branek obrali.

V Holešovicích jste nevyhrál titul, přesto na vás chodila stále plná hala. Čím to bylo?

Bylo to hlavně dobou a hrou. Za těch čtrnáct let jsme byli mnohokrát druzí. Nikdy jsme nedokázali pokorně vydržet až do konce. To, že jsem nevyhrál titul se Spartou, mě mrzí snad ze všeho nejvíc. Diváci dříve chodili hojně nejen kvůli menším cenám, ale lákala je především dobrá jména. Když nepřišlo dvanáct tisíc diváků, už jsme si říkali, že je něco špatně, že hrajeme blbě. O lístky byl zájem, do oblíbené hospody jsem často nosil i 120 lístků a kamarádi je všechny ihned skoupili.

Dnes diváky lákají především až vyřazovací boje, chodí se hlavně na play-off.

Je to tak. Oni si myslí, že až tam se hraje na krev, ale podle mě to tak není. Mužstvo chce přeci pokaždé vyhrát. Nemám rád podobné spekulace.

V čem je tedy podle vás chyba?

Dříve se chodilo na velké hráče. Ale ti hokejisté měli především to pravé sparťanské srdce. Z mého pohledu je to jednoznačné. Přestoupíš-li práh Sparty, tak jsi vstoupil do nejlepšího klubu, který v republice je. Znamená to pro tebe, že jsi na sparťanské půdě, musíš tu nechat všechno, co v tobě je. Jestli to nedokážeš, kabina tě vypustí a už se nikdy nevrátíš zpátky.

Takové pravidlo opravdu existuje?

Když odcházeli ze Sparty hráči za naší éry, říkal jsem jim jako kapitán: "Ne, ty nejsi sparťan, protože ti v Brně, Pardubicích či kdekoliv jinde ti nabídli více peněz. Kdybys byl sparťan, tak neodcházíš." Byli i tací, kteří se chtěli vrátit, ale těm jsme řekli jasné NE.

Vy jste však jako velký sparťan odešel do Slavie.

Sám od sebe bych ze Sparty nikdy neodešel. Mezi mnou a trenérem Luďkem Bukačem ale došlo k určité rozepři. V té době bylo v normě, že třicetiletý hráč je už starý. Takoví hokejisté se házeli doslova přes palubu. Na mém odchodu se hodně podepsalo to, že mého spoluhráče Karla Masopusta chtěli vyhodit kvůli kouření. Já jsem se ho šel jako kapitán zastat. Trenér mě označil za zastánce chudých a naznačil mi, že bych mohl sám odejít. Nevěřil jsem, že by se i mě mohlo něco takového stát.

V té době jste byl ale ještě na výsluní.

Ale také jsem byl pořádně ješitný. Když mi tohle řekne trenér, se kterým jsem dříve hrával, dokonce v jednom útoku... Tohle mi prostě nesedělo. Když mi řekl, že se můžu sebrat a odejít, tak jsem odešel, ač byl výbor tehdy proti. Bukač se mi pokoušel omluvit, já jsem to nepřijal a odešel s Masopustem do Slavie.

Byla v tom tedy i touha po mstě?

Šli jsme do Slavie s tím, že ji na just pomůžeme, dotáhneme ji do ligy a třeba si ještě zahraju proti Spartě. K tomu už samozřejmě nedošlo. Později jsem tu začal dělat i trenéra a pak se nám i podařilo postoupit do ligy. I jako sparťan jsem si vždy vážil toho, že jsem mohl hrát ještě tři roky ve Slavii. Nikdy jsem ale nenadával na Spartu, pouze na jednoho člověka, který mi znepříjemnil závěr kariéry.

Stejně jako ve Spartě se vám povedl začátek i v československém dresu. Čím to, že jste měl při svých debutech takové štěstí?

Tady za to především trenér Pitner, který výrazně omladil reprezentační tým. Národní dres jsem oblékl poprvé v roce 1967 v Rakousku a měl jsem z toho hodně rozporuplné pocity. Jako benjamínek jsem se stal nejlepším střelcem týmu, ale dopadli jsme vyloženě blbě. Za čtvrté místo jsme se báli vůbec přijet do Čech. František Tikal tehdy říkal, aby nás raději vyložili před Prahou, než by nás lidi zbili. Vůbec jsme netušili, jak nás přijmou.

Vynahradili jste si to na zimních olympijských hrách v Grenoblu 1968?

Do Francie jelo velice kvalitní mužstvo, prohráli jsme jen s Kanadou. V posledním utkání se Švédskem jsme bohužel remizovali a přišli o zlato. Podařilo se nám ale porazit Rusáky, na které jsme už tehdy měli pifku. Lidé nás přijali skvěle, průjezd každou vesnicí nám trval téměř hodinu.

Averze vůči Sovětům se ještě zvýšila po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. O rok později jste dal svůj nesouhlas odvážně najevo přelepenou hvězdou na státním znaku, společně s dalšími pěti hráči. Kde se zrodil tento nápad protestu proti sovětské okupaci?

Mistrovství světa v roce 1969 mělo být v Praze, dokonce jsem měl schovaný plakát. Komunističtí blázni se ale báli průšvihu, a tak se turnaj přesunul do Švédska. Nápad vznikl na soustředění před odjezdem, kdy jsme se jednomyslně shodli na tom, že Rusům na protest proti okupaci nepodáme ruce. Vedení jsme to řekli až cestou na letiště, aby nemohli vyměnit žádné hráče. Po první výhře nad Sověty jsme to tak skutečně všichni udělali.

Proč tedy nezůstalo jen u nepodání rukou?

Hned po utkání nás totiž novináři informovali o tom, že závěr Československá televize ustřihla a viděli to pouze diváci v jiných zemích. Začaly se k nám šířit informace o tom, jaký by to pro nás mohlo mít dopad. Nás to ale nezajímalo. Věděli jsme, že lidé za námi stojí. Po rozbruslení jsme se bez přítomnosti trenérů domluvili, že si přelepíme hvězdičku.

Neměl jste strach?

Věděl jsem, do čeho jdu. Strach jsem měl jako každý druhý. Jako Čech jsem věděl,
že tu potupu nechceme snášet, že nejsme žádné koště, se kterým budou zametat. Nikoho jsme do toho nenutili. Se vším začal Jarda Jiřík, přidal se Jarda Holík a další.

Nemyslel jste na dopady, které by z toho mohla mít vaše rodina?

V tu chvíli jsem na to příliš nemyslel. Chtěli jsme vyhrát a povzbudit národ. Byli jsme ale dohodnutí s novináři, že naše fotky nebudou posílat do Čech. Sověty jsme porazili 4:3, ale o vysněné zlato nás připravila prohra se Švédy.

Oslavy byly i přes zisk bronzu velkolepé....

Jen na starém letišti bylo nejméně 25 tisíc lidí. Museli jsme kvůli tomu náporu přejet na druhé letiště. Lidé se ale dokázali rychle přemístit, což si dosud nedovedu představit. Odtud jsme se dostali až za sedm hodin na náměstí Republiky. Myslím si, že jsme dali národu impuls k tomu, aby to v nich ve vztahu k Sovětům více vřelo. Troufám si říct, že právě hokejisti jim v roce 1969 dali ten největší podnět. Přišli jsme do hotelu Paříž a v salonku seděla stará, dvaaosmdesátiletá babička, která nám řekla: "Konečně jste ty svině ruský porazili," a vyžadovala od každého z nás polibek. V tu chvíli mi vytryskly slzy.

Přelepené hvězdy už s vámi nikdo neřešil?

Řekli nám, že se sejdeme za čtrnáct dní. Ale nikdo nevěděl, co se vlastně bude dít. Po jednom z tréninků za mnou přijeli pánové v cylindrech v Tatrovce s tím, že na mě čeká pan Kapek (městský tajemník komunistické strany, pozn. aut.). Jako kapitán Sparty jsem se s ním znal, dokonce jsem s ním párkrát hrál tenis, ale nikdy jsem mu neřekl soudruhu.

Co následovalo?

Nalil mi šampaňské a ptal se, jak jsem se měl. Poté se začal vyptávat, jak si hokejisté dávají do pořádku poničenou výstroj. Zda si ji sešijeme nebo slepujeme. Poté mi ukázal pětitisícovou prémii a začal se vyptávat na přelepenou hvězdu. Snažil jsem se vše nějak zamluvit, dokud nevytáhl fotografii. V tu chvíli mi bylo jasné, že je všechno v prdeli. Odjel jsem pryč a čekal, co se stane.

Nestalo se nic?

Ale stalo. Řekl jsem spoluhráčům, co se děje. Zase se vrátili, tak jsem se rozloučil s kamarády a jel za ním znovu. K mému údivu se mi omluvil a řekl, že za Spartu budu hrát i nadále. Prémii za medaili jsem ale nedostal a reprezentace pro mě zůstala na rok uzavřená. Psali, že jsem zraněný, ačkoliv jsem byl úplně zdravý. O rok později jsem byl zpět.

Dál se vám herně dařilo a začal se o vás zajímat i klub z NHL, St. Louis Blues.

To je pro mě jedna z vůbec nejlepších vzpomínek. Hlavně v tom smyslu, že si mě po mistrovství světa v roce 1967 všiml známý trenér Scotty Bowman. Byl na stáži na Spartě a viděl mě na každém tréninku. Celého mě měřili, zjišťovali různé další informace. Sparta mě ale nemohla pustit.

Proč je tedy ta vzpomínka tak dobrá?

Ve Švédsku byl za mnou v hotelu, dal mi nabídku na 200 tisíc dolarů a připravený pas. Kvůli rodině jsem tuto nabídku nepřijal. Jako Čech jsem si nedokázal představit to, že bych mohl utéct. Bowman se ale před šesti lety vrátil s kanadskými veterány do Karlových Varů a v rozhovoru pro Deník Sport si na mě vzpomněl. Nejlepší trenér v NHL si vzpomene na nějakého Havla! Moje srdíčko tehdy hodně vylétlo.

Jistě nemusíte litovat, mohl jste vidět vyrůstat své tři syny. Přinášeli vám také hokejovou radost?

Doufám, že jsem jim byl dobrým tátou. Jsem rozvedený, z prvního manželství mám dva kluky, Mirka a Honzu. Přál jsem si, aby hráli hokej a oba s ním také na Spartě začali. Po mém přechodu do Slavie je ale údajně na Spartě začali urážet, tak odešli za mnou. Kvůli zranění ale oba s hokejem skončili. I syn z druhého manželství Tomáš zkoušel hrát hokej. V dorostu si ale vážně poranil kyčelní kloub. Dva roky jsem ho nosil na rukou na laserové vyšetření a nakonec jsem byl rád, že vůbec chodí. Hokej tak pro něj skončil, začal hrát fotbal. Měli o něj zájem na Spartě i na Slavii, ale kvůli vazivu v koleni musel skončit i s tímto sportem. Měli smůlu, ale hlavní je, že jsou zdraví.

Vy naopak máte na zdraví poměrně štěstí, v dvaasedmdesáti letech by vám ho mohlo mnoho mladších lidí závidět. Jaký je váš recept?

Cítím se velice dobře. Mám jako každý hokejista akorát zničená kolena. Mám artrózu pátého stupně, stále s tím však chodím a občas vlezu i na brusle. A bolí i to druhé. Po píchnutí od nějakého komára jsem před třemi roky nemohl pohnout téměř celým tělem. V nemocnici mi ale vrátili sílu zpátky. Jsem možná trochu blázen, který problémům nevěnuje příliš pozornost, snažím se brát všechno hlavně zvesela.

Jistě vám pomáhá i kontakt s hokejovou mládeží.

Mezi nimi jsem strašně rád, mezi nimi prostě žiju. Kdykoliv přijdu, je v kabině sranda, myslím si, že mě mají rádi. Jsem tady šťastný a rád bych byl mezi nimi co nejdéle.

Můžete porovnávat dnešní mládež s tou dřívější. Co vás na současných talentech nejvíc štve?

Nejsou v ničem horší, mladé je těžké ukočírovat vždy, jen je jiná doba. Máme je více pod dozorem, nutíme je, aby se učili, uměli jazyky. Chodí večer za zábavou, stejně jako my. Hokej ale musí být priorita, pokud to chtějí někam dotáhnout. Jsem přesvědčený, že tady chybí rok vojny, myslím, že by to osmnáctiletým klukům pomohlo.

Jsou podle vás rozmazlení? Nebo nesamostatní?

Jo. Naučili by se pořádku a disciplíně. Dneska některým hráčům maminky připraví vše až pod nos. Na vojně by se osamostatnili, více si vážili svých věcí.

Od hokeje jste si také na čas odpočinul. Jaké to bylo, změnit povolání a věnovat se pohostinství?

Ještě během kariéry jsem vystudoval hotelovou školu, později jsem získal hospodu a chvíli se snažil provozovat živnost. Podnik se jmenoval Snack bar U Havla. Když jsem ale zaplatil majiteli za pronájem jedenáct milionů, chtěl po mně ještě více peněz. V hlavě jsem si projel, kolik mě tohle podnikání stojí denně času a vrátil jsem se raději zpět ke sportu a trénování.

Dá se tedy říct, že si bez hokeje už nedokážete představit svůj život?

Když vidím své vrstevníky, ale i mladší bývalé hokejisty, kteří jsou v důchodu, tak si nedovedu představit, že bych jako někteří z nich od hokeje odešel. Je to sport, který miluju, u kterého chci zůstat, dokud mi to jen zdraví dovolí. Žádný sportovec to nikdy nechce utnout. Pro mě by to byl hrozný stres. Jsem rád mezi mladšími trenéry, a těší mě, že dají na moje zkušenosti.

Děsí vás důchodcovské bačkory a houpací křeslo?

Pokud bych to utnul, skončilo by to buď pitím, nebo sebevraždou. Nemohl bych sedět celý den doma jen tak. Chci být mezi lidmi a být tady na Spartě co nejdéle. Jsem ve svém klubu, který miluju tělem i duší. I kdybych sem měl přijet na vozíčku.

Rozhovor s Janem Havlem byl součástí Absolventské práce autora textu na
Vyšší odborné škole publicistiky v Praze.