Hokejové MS
Úžasná show Jágra a spol. nesmí Čechy oslepit

Čeští hokejisté jsou třetí nejlepší na světě. Alespoň podle konečného pořadí v neděli skončeného mistrovství světa. Oproti loňskému roku je to ústup o dvě příčky, jedná se ale o reálný obraz rozložení sil na světové hokejové mapě? Spíše ne, ale to neznamená, že bronzové medaile není třeba oslavit. Jen se jimi Češi nesmí sami oslepit.

Čeští hokejisté předváděli v Bratislavě v uplynulých dvou týdnech parádní hokej, na který byla radost se dívat. A nebýt nepovedené třetiny v semifinále se Švédskem, pražské Staroměstské náměstí se v pondělí zaplnilo ještě jednou.

Nestalo se tak. Na finále nestačilo devětadvacet bodů elitního útoku Jágr, Plekanec, Červenka. Na finále nestačil ani haškovský výkon Ondřeje Pavelce. Na finále nestačila ani opět výborná parta kolem kapitána Tomáše Rolinka.

Češi po roce poznali odvrácenou tvář herního systému turnaje. Zatímco loni v Německu jim dal šanci získat zlato i po prohrách s dosavadními outsidery, letos stačila jediná porážka v nejméně vhodný okamžik a byl konec zlatých snů.

A je to neúspěch, ať si říká, kdo chce, co chce. S vědomím naprostého vyhoření silného ruského výběru byli Jágr a spol. papírově jasnými favority turnaje. Nikdo se nemohl pochlubit tak silnou soupiskou. Tolika zkušenostmi koncentrovanými v seznamu 25 jmen.

Zatímco ostatní národy totiž pojaly letošní šampionát jako službu budoucnosti a daly na něm šanci mladičkým talentům, Češi se vytasili prakticky s tím nejlepším, co momentálně mají. A, bohužel, už příliš dlouho mít nebudou.

Přestože Jaromír Jágr i Patrik Eliáš po vítězné bitvě s Rusy ujistili, že příště opět rádi přijedou, fanoušci by měli být spíše na trní než nadšení. Loňská olympiáda ve Vancouveru ukázala proč. Ani ti nejlepší Češi, kteří povážlivě stárnou, už totiž na skutečnou špičku nestačí.

Mistrovství světa v dnešním formátu není měřítko. Fakt, že se na něm nestřetávají nejlepší hráči světa, ale ti, kteří zrovna mají čas a chuť, je dlouhodobě na pováženou. A Češi ani nejsilnější možné sestavy nedokázali využít k vítězství.

Cílem by přitom mělo být připravovat tým ke skutečným bitvám těch nejlepších na světě - olympijským hrám. Tak jako to dělají třeba ve Švédsku, Kanadě nebo Spojených státech, kde se mladí otrkávají na "béčkovém" mistrovství světa.

Jenže za Čechy se nemá kdo otrkávat. Jakub Voráček, Michael Frolík, David Krejčí, Roman Červenka... Právě na nich bude v následující dekádě stát národní tým. Koho ale k nim, až většina aktuálních třicátníků v týmu definitivně zestárne?

Proto je nutné druhou medaili na mistrovství světa v řadě sice oslavit, ale zároveň vůbec nepřeceňovat. Plácání po zádech s dovětky, jak "jsme (skoro) nejlepší na světě", by se mohlo stát další smrtelnou ranou českému hokeji posledních let.