Jaromír Jágr, ten kdysi bezstarostný kluk s dlouhými vlasy a se slabostí pro modelky, oslaví 15. února čtyřicáté narozeniny. A jeho matka připouští, jak moc je jí líto, že se synova hokejová pohádka pomalu blíží ke konci.
Mívala přezdívku Mama Jagr a vlastní syn jí říká Ančo. Maminka nejlepšího českého hokejisty všech dob Anna Jágrová vešla do povědomí až dojemnou péčí o Jaromíra na jeho pouti zámořskou NHL. Vařila mu v Pittsburghu, Washingtonu i New Yorku. Teď ve Philadelphii už však ne.
Většinou se o vás mluví jako o mamince toho slavného hokejisty. Slyšela jste někdy, že by někdo řekl - tohle je Jaromír, syn Anny Jágrové?
Ani ne. Mně hlavně občas vadí, když mě lidi moc poznávají. Kolikrát mě zdraví a já ani nevím, o koho jde. I když bych je asi měla znát a pozdravit. Já už zkrátka někdy chodím takovým svým tunelem, abych nevnímala, kdo se za mnou otáčí a co si šeptají.
Pomáhá vám někdy v něčem vaše příjmení?
Spíše bych se radši někdy jmenovala jinak... Když jdu k doktorovi a čekají tam lidi, tak koukám, kdo je poslední, a radši zajdu za roh, aby sestra náhodou neřekla: Paní Jágrová, pojďte, a nezvala mě dopředu. Mně jsou tyhle věci dost nepříjemné. Nebo když jdu na Kladno na hokej, tak si se mnou chce automaticky hodně lidí popovídat. Jenže já třeba někomu řeknu, že se mi líbí Valský a že když mužstvo o dost vyhrává, že by ho mohli dát třeba na přesilovku. Už se ale pomalu začínám bát něco říkat, protože trenérům se za chvíli donese, že si paní Jágrová přeje, aby Valského stavěli na přesilovky.
Jaromírovi už bude čtyřicet. V čem se za ty roky změnil?
Změnil se hodně. Někdy mi připadá, jako by se do dnešního života moc nehodil. Dneska ke všemu potřebujete lokty. Jaromír to sice ví, ale někdy mi říká: Nebuď jako jiní. Nikomu by neublížil a rozhodně není zákeřný. Nevím, jestli mu oči otevřela i jeho víra, ale kdyby zůstal obyčejný, nemohl by tu vůbec žít. Má ale výhodu, že se pohybuje v jiné finanční kategorii. 
Překvapilo vás, když syn začal vyznávat pravoslavnou víru?
Asi k tomu nějak sám došel. Pro mě ale není představa víry v tom, že někdo chodí do kostela a modlí se. To může dělat i zlý člověk. Já mám svoji víru, tady uvnitř. Nikomu jsem nikdy neublížila, nic jsem neukradla. Chci se postarat o moji devadesátiletou mámu a taky udělat co nejvíc pro svoje dvě děti.
Povídala jste si někdy se synem o jeho víře?
Někdy si přečte něco z bible a občas mi o tom povídá. Když mi některé věci i vysvětlí, vidím, že mají logiku. Když má čas a náladu, tak třeba řekne: Ty mi povídáš, že máš pravdu, ale uvědom si, že ten druhý má zase svoji pravdu a vidí ji podle svého. Jaromír je koumavej člověk a dokonce mě občas zkouší i ze znalostí vesmíru. Až jsem z něho někdy úplně hotová.
Nechá si od vás ještě někdy poradit?
Už si do věcí nenechá mluvit.
Sám za vámi s problémem nezajde?
Málokdy nám už něco řekne, ví, že by nás třeba mrzelo, když má problémy. Možná ale i tuší, že když si postěžuje, tak mu automaticky odpovíme něco v tom smyslu, že jsme mu to dopředu říkali...
O tom, jak jste se o něj starala zejména v Pittsburghu, se už vyprávějí legendy. Ještě mu někdy něco ukuchtíte? Nebo už si žije svůj život?
Když je tady doma na Kladně, tak mu vařit musím. Pravda ale je, že mu už někdy říkám, jestli se náhodou nechce odstěhovat. Přece jen má občas ve věcech trochu binec... Jenže on mi povídá: "Já jsem tady doma." Ale jo, jsem už v penzi a snažím se mu doma připravit co nejlepší zázemí. Přece ho nenechám, aby šel někam na oběd. A mám vařit pro tři, nebo pro šest lidí? Vždyť je to jedno.
Bývá Jaromír v jídle vybíravý?
Je mlsnej a vybíravej. Nejí třeba čočku nebo papriky. A nechce taky, abych moc často dělala knedlíky. Kvůli váze. Ale řízky spořádá kdykoli. Pořád musejí být připravené v lednici. Jako moučník... Na druhou stranu ale bývá v jídle i nenáročný. Klidně si namaže obyčejný chleba máslem a džemem.
Povídala jste, že se do dnešního světa, v němž hodně rozhodují lokty, příliš nehodí. V nové funkci majitele a prezidenta kladenského hokejového klubu je ale potřebovat určitě bude.
Já nevím, jak při jednáních vystupuje, protože u toho nebývám. Stejně jako nevím, jak snadno se mu říkají nepříjemné věci. Třeba se v tomhle trochu změnil.
Čemu by se podle vás mohl věnovat, až s hokejem skončí?
Určitě by se z něho stal dobrý trenér nebo učitel. Má s mladýma strašnou trpělivost. Jen by se nesmělo začínat každý den od osmi hodin... Tak od dvanácti hodin by to pro něj bylo optimální (směje se). Nebo kdyby někam chodil na noční... Však také často trénuje až v noci. To má svůj klid a netočí se kolem něj žádný lidi.
Jaromírovi příliš nevyšel tah s Jagr´s barem na pražském Václavském náměstí, který pak musel zavřít. Proslýchalo se, že mu tamní zaměstnanci poněkud pustili žilou. Nemá na obchodní věci talent, anebo to souviselo s tím, že v Česku příliš není a nemůže si některé věci pohlídat?
Tak o tomhle příběhu radši vůbec nechci mluvit. Já o tom vím své... V Čechách skutečně na tyhle věci lokty potřebujete a myslím si, že je Jaromír nemá. Ono se taky říká, že můžete sedět na čemkoli, a Čech vám to stejně i pod zadkem ukradne.
Měla jste čich na vyžírky, kteří se kolem něho také točili?
Bylo jich celkem dost, ale člověk je někdy odhalí pozdě. Jednou tady po něm dokonce někdo vystřelil a přes plot nám hodil zápalnou lahev. Řešil to tenkrát soud.
Váš syn je známý i tím, že choval lásku ke kasinům. Vadilo vám to?
Víte, dospělému člověku je zbytečné něco na tohle téma říkat. Do osmnácti let byl Jaromír pořád hodnej, nikam moc nechodil, šel si za svým. A po dvacítce už stejně nic neovlivníte.
Od dcery už máte dvě odrostlá vnoučata, od syna zatím nic. Není vám to líto?
Je. Někdy si už i říkám, že se jich z jeho strany ani nedožiju. Ale on mi odpovídá, že když vidí, v jaké žijeme době, že zatím děti snad radši ani nechce. V jeho případě jde ale i o to, aby se rodiče o děti mohli starat. Jaromír hraje hokej, jeho přítelkyně Inna Puhajková se věnuje modelingu, takže by s výchovou asi musely dost pomáhat chůvy. Já si ale myslím, že dětem se mají věnovat hlavně rodiče. U nás to fungovalo třeba tak, že já se zedníkama stavěla barák a táta na Jaromíra dohlížel. Z dětí jsme vždycky něco chtěli mít. I třeba proto, že já za komunistů nesměla za trest studovat, protože můj táta i tchán byli zavřený.
Mluvila jste někdy Jaromírovi do jeho známostí?
Přiznám se, že jsem si kdysi oblíbila jednu jeho spolužačku. Byla to holčina do nepohody, ale Jaromír vždycky povídal, že je to jen kamarádka. Já nevím, čím to je, snad tou pozorností médií, ale je pravda, že se kolem něj točily vždycky samé modelky. Někam ho tlačit ale nešlo.
Která z Jaromírových dívek se vám nejvíc zamlouvala?
Od spousty lidí kolem jsem slyšela názor, že kdyby se seznámil s Ivou Kubelkovou v době, kdyby už byl vyblázněnej a ona usazená, asi by to byl nejlepší pár. Potkali se ale ve špatný čas. Takový už bývá osud. Nejdůležitější ovšem je, aby byl spokojený on.
Jak moc je vám líto, že Jaromír nezamířil v létě do Pittsburghu, nýbrž do Philadelphie?
Já si tak nějak přála, aby se vrátil do Pittsburghu, ale taky jsem se toho i strašně bála. 
Proč?
Bylo zřejmé, že tam o něj moc zájem nemají. Asi by ho nakonec vzali, ale jen kvůli Mariovi. (Majitel klubu Mario Lemieux, kdysi slavný útočník, si Jágra "vychovával" jako svého hokejového nástupce, pozn. red.) A když vás někde někdo moc nechce a nejste tam příliš vítaný, tak to dobře není. Měla jsem pocit, že se Jaromír nechce nikam vnucovat.
Jenže v Pittsburghu má Jaromír stále ještě dům...
...jestli ho tedy někdo nepodpálil (směje se).
Jak vám bylo, když na Jaromíra v Pittsburghu fandové v hledišti bučeli, když tam hrála Philadelphia?
Bylo mi to líto. I těch lidí, kteří jsou tak zfanatizovaný, že vůbec netuší, jak to všechno ve skutečnosti bylo.
Je vám líto, že jeho hokejová pohádka zvolna končí?
Je mi to líto moc, já hokejem pořád žiju. I já samozřejmě ale cítím, že se jeho hokejový důchod blíží.
V Pittsburghu se svého času ujala vaše přezdívka Mama Jagr. Ještě vám tak někdo řekne?
Není to tak dlouho, kdy Jirka Šlégr přijel na Kladno na hokej a říkal mi takhle. Když vidím, jak pořád hraje Petr Nedvěd či Martin Straka, tak se mi ty krásné vzpomínky vracejí. Já všechny tyhle kluky, co hráli v zámoří s Jaromírem, mám moc ráda a považuju je tak trochu i za svoje děti.
