Všude, kam přijde, platí za velkého srdcaře a dříče. Vždy, když vyrazí na led, odvede kvantum černé práce. Dokáže sázet góly i bránit. Ostřílený forvard Tomáš Plekanec se hodí do koncepce každému trenérovi. Těm reprezentačním obzvlášť. Národní dres je pro něj pocta a čest. A pokud nic nestojí v cestě, přijede pomoci. Stejně tomu bylo i letos. Světový šampionát však tentokrát pro útočníka Montrealu nedopadl dobře - nepodařilo se mu vsítit ani jeden gól a jeho tým navíc vypadl ve čtvrtfinále. Po letech nezdaru a čekání na zlato tak nejspíš jedna z největších hvězd ukončí reprezentační kariéru.
"Vstřebává se to hodně těžko. Zhruba od desáté minuty první třetiny jsme byli bez šance, abychom něco s tím zápasem udělali. Asi jsme na víc neměli. Kdybychom na začátku dali gól, asi by nám vyskočilo sebevědomí. V celém zápase jsme měli hodně přesilovek, škoda, že tam z nich něco nepropadlo. Ale celkově jsme se k ničemu moc nedostali," zhodnotil Plekanec čtvrtfinálový duel s Rusy pro hokej.cz. Po něm si český národní tým mohl začít balit kufry. A s ním i čtyřiatřicetiletý matador.
Zklamání ze strany hráčů bylo obrovské. U kladenského odchovance ale snad ještě větší. Už poněkolikáté hodil všechno za hlavu a po náročné sezoně odjel reprezentovat. Delší dovolenou vyměnil za tréninkový dril a náročné zápasy na šampionátu. V minulosti se mu to už několikrát vyplatilo - v lotyšské Rize vybojoval pod taktovkou Aloise Hadamczika stříbro. V letech 2011 a 2012 bral bronzovou medaili. Za posledních jedenáct let nechyběl v národním dresu ani jednu sezonu.
O zlato z Německa v roce 2010 však přišel. V tom roce si zahrál pouze na olympiádě ve Vancouveru a jeho Montreal došel v play-off tak daleko, že se mu šampionát nevešel do programu. Radovánky Voráčka a spol. tak tehdy sledoval pouze zpovzdálí. A mohl jen vzpomínat na své jediné reprezentační zlato, které vyválčil na juniorském mistrovství světa v roce 2001. Sen o velkém úspěchu se rozplynul i před dvěma lety v Praze, kdy Češi vybojovali před domácími fanoušky pouze čtvrté místo.
Třikrát vedl reprezentaci dokonce jako kapitán a neúnavně makal, aby potěšil české fanoušky cenným kovem. Jeho čekání na zlato však už začíná připomínat Čekání na Godota z pera Samuela Becketta. Věčné a beznadějné. Letos navíc podtržené tím, že se zkušenému srdcaři na ledě vůbec nevedlo. Za celý šampionát si nepřipsal ani jeden přesný zásah a i když tradičně odvedl kvantum černé a neviditelné práce, čekalo se od něj daleko víc. Přesto svého kroku nelitoval.
"Jsem rád za každé mistrovství, pro mě je obrovská čest hrát za nároďák. Ale bude mi pětatřicet, myslím, že toho asi už moc nebude. Každý by si měl reprezentace hrozně moc vážit. A když tu šanci má, tak přijet!" řekl upřímně.
Ohledně svého výkonu si ale nebral servítky. Sám věděl, že týmu mohl dát víc.
"Něco jsem tady měl udělat, o tom žádná. Ale klidně bych s tou nulou rád jel dál, kdybychom postoupili. Nevadila by mi, pokud by se týmu dařilo. Ale zklamání je, že jsem měl přispět víc. To určitě."
Vzhledem ke svému věku i současnému rozpoložení také naťukl otázku reprezentačního konce. Velký triumf už podle svých slov v dresu se lvíčkem na prsou nestihne. "Myslím, že asi ne. Věk nezastavíte," uzavřel jeden z nejvážnějších českých útočníků současné éry.
