Možná poslední zápas v hokejové reprezentaci sehrál proti USA na Světovém poháru třiatřicetiletý obránce Zbyněk Michálek. Pokud opravdu uzavře kariéru v národním týmu, podařilo se mu to ve skvělém stylu - k výhře 4:3 přispěl gólem a navíc si mohl naplno vychutnat, že v týmu hrál s bratrem Milanem. O dva roky mladší útočník skóroval v utkání dokonce dvakrát.
"S bráchou to byl asi určitě životní zápas. Gól v nároďáku jsme v jednom utkání nikdy nedali. Je to pěkné zakončení turnaje a pro mě osobně i reprezentační kariéry. Když to tak bude, je to pěkná vzpomínka. A moc si toho vážím, že jsme s bráchou dali gól," řekl Michálek novinářům.
Cenil si také vítězství nad Američany, přestože se hrálo už jen o čest. "Sice o nic nešlo, ale my je porazili na velkém turnaji. To se jen tak nestává. Jako tým můžeme být pyšní, že jsme nic nezabalili a hráli až do konce," pochvaloval si Michálek.
Výhru bral do jisté míry jako satisfakci. "Ale nakonec převládá spíš zklamání, protože naším cílem bylo semifinále. A to se nám nepovedlo. Chyběl nám jeden bod, zápas s Evropou pořád mrzí. V tom byl ten rozdíl," litoval Michálek prohry v prodloužení v předchozím utkání.
Michálek má na co vzpomínat
Bratr si ho dobíral, že při své gólové střele od modré čáry nahrával. "To nevím," smál se bek Arizony v NHL. "Byla tam parádní práce od kluků, co forčekovali. Dali mi to na jedničku, já nechtěl trefit hráče, co byl přede mnou. 'Hanzi' (Martin Hanzal) před bránou výborně stínil, gólman vůbec nic neviděl. Takže to tam spadlo," popsal Michálek.
"Pro mě dobrý pocit, že jsem pomohl týmu. Já se na zápas celý den připravoval, chtěl jsem odvést dobrý výkon i kvůli tomu, že to bylo možná moje poslední utkání za reprezentaci. Hlavně, že jsme vyhráli, to se počítá nejvíc," dodal Michálek.
S mladším sourozencem budou mít na co vzpomínat. "Můžeme na to být hrdí do konce života. Byli tady rodiče, také manželka. Doma se všichni dívali. Je to velký moment a moc si toho vážíme, že jsme měli šanci ještě si spolu zahrát," řekl Michálek.
S nadsázkou lze říci, že Američany pokořil Jindřichův Hradec, kde oba hráči hokejově vyrostli. "V jejich dnešní situaci, která je hodně špatná, bychom měli být rádi, že Vajgar ještě vůbec bude hrát. Zatím nenastoupili k žádnému zápasu. Držím jim palce, ať začnou. Na jednu stranu je pěkné, že jsme tu reprezentovali Jindřichův Hradec a Vajgar, zároveň je ale současná situace tamního hokeje hodně smutná," uvedl Michálek.
Je to těžší a těžší
Ačkoliv zdaleka nepatří ve svém věku mezi hráče na odpis, cítí, že současný styl hokeje dává čím dál větší prostor mladším. "Je to hodně o rychlosti, pro mě to je těžší a těžší. Jenom abych se udržel a stíhal. Pro mě je reprezentace velká čest. Vždycky když můžu, tak přijedu. Ale je to hrozně těžké," vysvětlil úvahy o reprezentačním konci.
Poslední rok měl navíc zdravotní problémy. "Tělo dostává hodně zabrat. Kolikrát toho mám akorát, abych se po jednom zápase dal dohromady na ten další. Uvidím. Ale myslím, že to bude moje poslední akce. Když bude zdraví a zájem trenérů, možná ještě přijedu. Teď si však myslím, že to je spíš konec," prohlásil Michálek.
V národním týmu si poprvé zahrál v sezoně 2005/06. "Každý turnaj něco měl. Úspěch i neúspěchy, vždycky si z toho něco odnesete. Hlavně si člověk vzpomene na spoustu legrace s klukama, s kustodama. To člověk nezapomíná. Vždycky jsem rád přijel, už jenom kvůli té partě. Vzpomínky se mnou půjdou do konce života," uvedl Michálek.
Nejvíce mu utkvělo v paměti "bronzové" MS v Bratislavě. "Já nikdy nehrál v Čechách, tam to bylo nejblíže. Atmosféra, zápasy, parádní hokej, rodina v hledišti. To bylo něco neskutečného. Do konce života mě bude mrzet, že jsme tam neuhráli zlato. Protože jsme předváděli perfektní hokej," řekl Michálek.
