Z praktické hokejové zkoušky s Kanadou dostali Češi nedostatečnou. Na test přišli nepřipravení, dělali jednu hrubku za druhou. Teď mají šanci na reparát. Proti týmu Evropy, sestaveného z národů, které si ještě před nedávnem dávali k svačině, musí ukázat své kvality. Jinak není vyloučeno, že další Světový pohár budou sami doplňovat evropské mužstvo a místo po nich zaberou třeba v žebříčku dotírající Švýcaři.
Nostalgie je hezká, ale někdy dost zákeřná věc. Média před startem Světového poháru plnila mementa na slavnou porážku Kanady z roku 1976. Anebo vzpomínky na tolik milované olympijské Nagano. Na příběh, jak si parta outsiderů podmanila "Turnaj století". Bohužel, paměť na další, stejně kvalitně obsazené turnaje na následujících hrách, se kvůli neúspěchům ochotně vymazala.
Pro připomenutí: Soči - 6. místo, Vancouver - 7. místo, Turín - 3. místo, Salt Lake City - 7. místo. Bilance na turnajích s těmi nejlepšími hokejisty tedy žádná sláva.
Ač by za to byli Češi rádi, Světový pohár a olympijské hry se nedají přirovnávat k mistrovství světa. Akci, která rok co rok na pár dní nakopne spící české patrioty, aby se rázem uvelebili k vlasteneckému spánku. Turnaj, který je pro zámořské hráče atraktivní asi jako oslava tety z druhého kolene, totiž tak moc neukazuje zvětšující se mezeru mezi českým a zámořským hokejem.
Zatímco na mistrovství světa mají tuzemští hráči proti kanadskému, potažmo americkému béčku, někdy i céčku, jistou šanci na úspěch (přesto Kanadu neporazili už šest let, naposledy vyhráli ve finále MS 2010), na Světovém poháru se rozdíl ukazuje v plné nahotě.
Čechů v draftu NHL každoročně ubývá, stejně jako hokejistů, které lze v zámoří považovat za opravdové lídry svých týmů. Navíc Češi totálně zaostávají na pozici obránců, o jejichž (ne)kvalitě se mluví už dlouhé roky. Scénář je ale téměř vždy prakticky totožný.
Šéftrenér Slavomír Lener vymyslí inovace po zahraničním vzoru a místo velkého restartu od mládeže po dospělé se bude nadále tak nějak spoléhat na českou vyčůranost a náhodu. "Jdeme si to užít, třeba překvapíme," zní často z české kabiny. Třeba se Michal Kempný zázrakem promění v Romana Hamrlíka, Michal Birner v Martina Ručinského a Radek Faksa v Jaromíra Jágra. Spíš se tak nestane. Vzpomínky na Nagano nám už ale nikdo nevezme.
