Se slavnou rallye strávil téměř polovinu života. Letos ale šestašedesátiletý Josef Kalina zůstal doma a Dakar sleduje pouze na dálku. A trpí spolu s piloty. Pětadvacetinásobný účastník lituje české závodníky především kvůli počasí, kvůli kterému se ruší jedna etapa za druhou.
Nejste nakonec trochu rád, že jste doma a ne v jihoamerickém blátě?
Samozřejmě bych byl raději tam, ale to, co se tam letos děje, mé trápení trochu usnadňuje. Když si představím, co tam kluci zažívají, tak jim to vůbec nezávidím. Samozřejmě bych se toho rád účastnil, ale v závodě. Nejvíc totiž lituju asistenčních týmů, novinářů a manažerů. Ti se v tom blátě musí válet taky a nemají z toho navíc žádnou radost.
Jak se s tím asi vyrovnávají samotní závodníci? Máte od nich nějaké zprávy?
Zprávy máme jen o trochu dříve, než veřejnost. Zrovna s tiskovým mluvčím Buggyry sedíme a nadáváme, že vůbec nevíme, co se v Jižní Americe děje. Koukáme do počítače jako každý smrtelník. Závodníky určitě nesmírně štve, že neustále odvolávají etapy. Zamezuje jim to jakýkoliv vývoj v závodě. Paradoxně bude moje rada zbytečná. Říkal jsem jim, ať jsou v první polovině hlavně opatrní, že bude rozhodovat až druhá. Kvůli blátu bylo rozhodnuto vlastně už na začátku.
Co se dá dělat při zrušené etapě? Dá se na Dakaru v takových chvílích vůbec odpočívat?
Nesmíte si představovat, že zrušená etapa znamená sezení na místě a čekání na start. Závod se musí pohybovat, musí dorazit do daného místa. Zrušená etapa pro ně znamenala tisíc kilometrů přejezdu. Vzhledem k tomu, že náklaďáky ještě o půlnoci nebyly na místě, to asi bylo docela děsivý, možná horší, než normální etapa.
I na loňském ročníku se rušily kvůli počasí etapy. Můžete to ohrozit stávající podobu závodu?
Mám určité obavy. Pokud by se následující ročník opět pohyboval v těchto místech, spousta lidí tam nepojede. To pořadatel tuší a bude muset vymyslet něco chytřejšího. Možnosti jsou omezené a jsem přesvědčený o tom, že pokud se do závodu nevrátí Chile a Peru, je tím jihoamerický Dakar v zásadě odtroubený.
Není reálné, že by se posádky začaly přeorientovávat zpět do Afriky, kde se ve stejné době jezdí Eco Race, která navazuje na původní Dakar?
Na jedné straně je to otázka chtění, na druhé pak jak se závod bude dál vyvíjet. Eco Race ale trpí stejnými problémy, jako poslední Dakary v Africe. Nedá se jezdit jinde, než v Maroku, pobřeží Mauretánie a Senegalu. Prostor pro závod je poměrně dost omezený. Kdyby se týmy teoreticky dohodly, že nepojedou na Dakar a místo toho Eco Race, možná by to odstartovalo davovou stávku. Tu by ale musel někdo zorganizovat. A víte, jak to mezi týmy navzájem chodí, velká domluva není příliš možná. Další problém je, že Eco Race není krytý Eurosportem. To je pro sponzory zásadní věc, nemá mediální krytí, jaké je potřeba.
Zatím se českým posádkám stěží probojovává do elitní desítky. Přitom třeba spojení Martina Kolomého s Alešem Lopraisem dávalo velké naděje. Co to značí? Chybí peníze, nebo štěstí?
Z obojího trochu. Pořád je to velký boj s továrními týmy. Vždycky jsme za nimi trochu pozadu, ať už vývojem, nebo podmínkami, které vyplývají z toho, kolik je v tom peněz. Jsou v tom zapojené tréninky, možnost jezdit i jiné závody. To vše hraje roli. Když do toho přijde normální, blbá smůla s technickými problémy, tak se to těžko honí. Pilotáží i navigací jsou na úrovni konkurence, ale letos se nedařilo. Pokud se prokoušou do desítky, považoval bych to nakonec za úspěch.
