Vedro? V šedesáti ho mám plné zuby. Hory byly relax

Patří mezi legendy dakarské rallye. Šedesátiletý Josef Macháček pětkrát vyhrál na čtyřkolce slavný závod. Zkoušel štěstí i s buggynou, ale letos se vrátil zpět do sedla čtyřkolky. A daří se mu opět úžasně.

Poslední etapu jste dojel na parádním třetím místě, přesto nešlo o nic jednoduchého. Jelo se ve vysoké nadmořské výšce. Jak jste to zvládal?

Takový boj člověka s přírodou. Byla to dlouhá dakarská etapa, žádné sprinty jako ze začátku. Byl to dost náročné, ostatní měli často potíže. Já jsem ani nejel moc rychle, ale ostatní se trápili. Snažil jsem se tak propracovat dopředu, protože startuju z poměrně nevýhodné pozice mezi motorkářema. Neustále musím předjíždět jezdce, co nejsou na stejné úrovni.

Počasí si prý s vámi doslova hrálo...

Z vedra jsme vystoupali až do pěti tisíc metrů. Začalo poprchávat, oblékli jsme se do pláštěnek, navlékli si nejteplejší oblečení. Užil jsem si kroupy, měl jsem jich plný klín, že jsem se musel postavit a vyklepat je. Při sjezdu dolů přišla průtrž mračen, rozvodnily se řeky, všechno bylo rozbahněné... Se závoděním to nemělo moc společného, museli jsme pořád utírat brýle, navigační přístroje. Byl to boj. Pršelo tak, že Ivana Jakeše zasáhl blesk a skončil v nemocnici. Vypadnout z takového důvodu je opravdu velice zvláštní událost.

Sledujete, jaké počasí vás čeká dál na trati?

Teď je nám příjemně. Ale budeme zase stoupat do hor, pojedeme ve čtyřech tisících metrech, dlouhá rychlostní zkouška. Cítím, že i motor má potíže s úbytkem vzduchu, snížil se výkon. Bojujeme mezi sebou s podobně výkonnými stroji. Děláme si z toho trochu srandu, jedeme vedle sebe a někomu jede čtyřkolka o dva kilometry rychleji, tak se k sobě neustále přibližujeme. Někdy je to i trochu potupný (smích).

Jak si užíváte návrat na čtyřkolku?

S buggynou by se mi jelo určitě lépe, člověk je trochu krytý proti větru, má stěrače, ostřikovače, kryté přístroje. To je skoro jako jízda v autě. Nedá se to s těmahle sračkama moc srovnávat. Člověk je chvíli promočený, pak suchý a zase dokola. Tohle je větší boj, člověk musí najít vůli, aby ho nezlomilo teplo, což se mi málem druhý den stalo. Můj organismus v šedesáti letech na teplotu 65 stupňů od ventilátoru z chladiče není zvyklý. Měl jsem toho plné zuby. Po třetí studenější etapě jsem přijel do cíle de facto relaxovaný.

V týmu Barth Racing je s vámi i freestyle motocrossař Libor Podmol, který chce za rok jet Dakar také. Radíte mu?

Je to maximální pohodář, okukuje si to. Konzultujeme spolu spoustu věcí. Nevím, jestli to nevzdá na základě mých negativních postojů k Dakaru. Jsou to ohromně rozdílné disciplíny, bude muset zapracovat na fyzické kondici. Je chatrnější postavy a motocykly na Dakaru jsou mnohem těžší. Slouží nám tu jako perfektní překladatel. Pořád se usmívá, užívá si to.