Je konec. Jaromír Jágr oznámil, že definitivně ukončil reprezentační kariéru. S dresem národního týmu se rozloučil smutně, porážkou 0:3 v boji o bronz s USA. "Kdyby šampionát nebyl doma, tak už bych nejel," řekla po posledním zápase na mistrovství světa česká legenda.
Hokejisté se svěšenými hlavami naposledy opouštěli led. Bez medailí, ty bronzové se houpaly na krcích slavících amerických hokejistů. Fanoušci v pražské O2 aréně na chvilku zapomněli na zklamání a sborově spustili skandování: Jááárda Jááágr.
Uvědomovali si, že je to s největší pravděpodobností naposledy, co českou legendu vidí v dresu národního týmu. A že to byl jeho opravdu poslední reprezentační zápas, bezprostředně po utkání novinářům potvrdil i sám Jágr.
"Je čas. Kdyby to nebylo doma, tak už bych na mistrovství světa nejel. Samozřejmě bych poslední zápas radši odehrál v lepším světle a hlavně vítězně. Ale tak to prostě chodí, takový je sport," prohlásil skleslý Jágr.
Konec v reprezentaci jste oznámil už před rokem po mistrovství světa v Minsku, po dlouhém rozvažování jste však kývl a přijel na domácí šampionát. Jste rád, že jste si nakonec reprezentační kariéru prodloužil?
Jsem nakonec rád, že jsem se mistrovství zúčastnil, diváci ke mně byli perfektní. Každý zápas jsem se snažil odevzdat maximum. Někdy to bylo lepší, někdy horší. Ale vždycky jsem tam nechal všechno. Odevzdám maximum, ale už na to nemám. Čas se zastavit nedá.
Fanoušci se s vaším koncem asi jen tak nesmíří. Jste připravený na to, že vás budou přemlouvat?
Hokej miluju, pořád mě baví. Jsem rád, že jsem tady pomohl mladším klukům, pro které to byl třeba první velký turnaj. Vyzkoušeli si, že se dá hrát i proti takovým hokejistům, jako má Kanada nebo Amerika. A na tom se dá do budoucna stavět.
Nikdo už vás k pokračování v reprezentaci nezlomí?
Je to zbytečné. Život jde dál a já s hokejem nekončím. Minimálně rok budu ještě hrát na Floridě a počítám s tím, že se vrátím a budu hrát v české lize. Už to, že jsem byl tady... Kdyby to nebylo doma, tak nejedu. Zlomili mě fanoušci, otec chtěl, abych hrál. A taky Růča (Martin Ručinský - pozn. red.) byl jeden z těch, kteří mě nahlodali. Bylo by skvělé, kdybychom se rozloučili společně, hráli jsme spolu pětadvacet let, což je unikátní. Škoda, že se zranil.
I Dominik Hašek na šampionátu prohlásil, že by byla škoda, kdybyste skončil...
Vy jste se fakt zbláznili... (úsměv) Já bych si hrozně přál, aby začali jezdit hráči ze zámoří. Možná, že nastupuje nová generace. Palát, Pastrňák a další mladí kluci naskočili do NHL, což je hrozně důležité, protože to je úplně jiná soutěž. Je tam spousta těžkých a kvalitní zápasů, to ty kluky posune dál. NHL je úplně někde jinde, co si budeme namlouvat. Je to škola, která ti dá strašně moc do hokejového života. A já věřím, že tihle mladí hráči teď budou na reprezentaci jezdit.
Byli v tom aktuálním národním týmu hráči, kteří vás příjemně překvapili?
Celý tým odevzdal úplně všechno. Mě osobně to hrozně usnadnil Kuba Voráček tím, že přijel. Je to podobný typ hráče, jako já. Pomohl mi hlavně při přesilovkách, že jsem mohl hrát před bránou. Neříkám, že jsem si tam odpočinul, ale je to tam jednodušší. Člověk tam schytá hodně ran, ale zase jsem nemusel nic vymýšlet u mantinelu. Kdyby tady Voras nebyl, tak by pro mě byl ten turnaj daleko složitější.
Chtěl jste se rozloučit medailí, jenže nakonec jste na ni nedosáhli. Jak moc hořký to je konec?
Samozřejmě to byl jeden ze zápasů, na které bych radši zapomněl. Ale to prostě ke sportu patří. Někdy se ti daří, někdy ne.
Bylo vidět, že hodně chcete bronz urvat, ke konci už to byla spíše křeč. Byl to ten zápas, kdy prostě gól nedáte, ač se snažíte sebevíc?
Sami jste to viděli. To je prostě součást sportu, někdy je člověk odměněný, i když si to třeba nezaslouží. Tím ovšem vůbec neříkám, že bychom si dneska ten bronz nezasloužili. Měli jsme tam nějaké šance, naše první a čtvrtá lajna...
Za stavu 0:2 jste měli čtyřminutovou přesilovku, mohli jste se dostat zpět do zápasu. Jenže ani tu jste proměnit nedokázali. Byl to jeden z klíčových momentů celého zápasu?
Že bychom v ní měli nějaké velké šance, to se říct nedá. Myslím, že jsme zkoušeli věci, které jsme neměli. A zbytečně jsme ztráceli puky.
Na začátku turnaje se týmu hodně střelecky dařilo. V posledních dvou zápasech jste však nedali ani jeden gól. Jak si to vysvětlujete?
V pokročilé fázi se nastupuje proti silnějším soupeřům, to je jedna věc. Navíc jsme se dopustili jedné dvou chyb, inkasovali jsme, soupeř se dostal nahoru a už si to udržel.
Po čtvrtfinále celé Česko polila euforie. Je teď o to bolestivější, že jste zůstali bez medaile?
To tak většinou bývá. Co si budeme namlouvat, to čtvrtfinále se mohlo přehoupnout na obě dvě strany a ty dva poslední zápasy jsme nemuseli vůbec hrát.
Jaké stopy ve vás poslední váš šampionát zanechá?
Všechno je to o lidech. Hokej a jakýkoliv sport je divadlo pro lidi. Je závislý na tom, aby na to přišli diváci. A aby se jim to líbilo. Když půjdeme ještě hlouběji, tak výsledek je sice důležitý, ale v té celkové bázi zase až tak moc ne. Nejdůležitější je to, že se na mistrovství koukají malé děti, hokej se jim zalíbí a možná jim změní celý život.
Divákům se šampionát očividně líbil. I přes prohru vás z ledu vyprovázeli aplausem...
To už jsme zase u toho, co jsem říkal. Vyhrát medaili je skvělé, ale kdo si na to za deset let vzpomene? Dostal jsem během mistrovství spoustu obrázků, rodiče mi posílali fotky malých děti, jak šly spát v hokejové výstroji. To je na tom to nejkrásnější.
Co říkáte na to, že Češi znovu překonali rekord v návštěvnosti?
To jsme věděli už před šampionátem, že naši lidi milují hokej. Všichni mu rozumějí, všichni ho chtějí dělat a všichni ho chtějí trénovat. (smích) Díky bohu, že to tak je. Pro nás hokejisty je to daleko větší odměna, když fanoušci ocení, když se něco povede.
