Olympiáda končí. Po letech příprav míří sportovci domů, aby se po olympijských hrách v Pekingu vrátili ke své práci, studiu, trénování. Hrstka z nich bude sklízet finanční zisk z nově nabyté slávy a mnohem víc jich bude mít problémy zařadit se zpátky do normálního života.
Jeho realita může být na hony vzdálená opojnému úvodnímu ceremoniálu her, při němž bylo 10 500 sportovců oslavováno jako světová elita, na míle daleko od zápolení na nádherných sportovištích a o tuny těžší než pobyt v komfortní olympijské vesnici s tisíci kolegů-sportovců. Poolympijské deprese, krize identity a poruchy příjmu potravy jsou podle sportovních psychologů po olympiádě běžné.
Třicetiletá Danielle de Bruijnová, jejíchž sedm gólů zajistilo nizozemskému týmu vodních pólistek zlatou olympijskou medaili, souhlasí, že návrat domů může být těžký zvláště pro sportovce, kteří si nevedli podle očekávání a chystají se ukončit kariéru.
"V roce 2000 v Sydney jsme skončily čtvrté. Jedenáct ze třinácti hráček s vodním pólem skončilo a propadlo se do černé díry," říká. "I já po Pekingu končím, ale mám zlato, a tak jsem dosáhla toho, co jsem chtěla. Udělám si dovolenou a pak se vrátím do zaměstnání jako správce pozůstalosti. Budu mít spoustu práce a myslím, že budu v pohodě."
Jako řada jiných sportovců i De Bruijnová přestala pracovat 18 měsíců před pekingskou olympiádou, aby se soustředila výhradně na trénink. Co bude pak, ale měla naplánováno - na rozdíl třeba od německého zlatého triatlonisty Jana Frodena.
"Můj životní plán skončil asi před hodinou," řekl novinářům po závodě. "Tohle byl můj životní sen. Vždycky jsem žil podle hesla: 'Plán A musí fungovat'. Proto jsem žádný plán B nikdy neměl a teď nevím, co dál."
Peter Clarke, který jako psycholog působil u britského curlingového týmu po zimních olympijských hrách v letech 2002 a 2006, říká, že dokonce i sportovci, kteří se vracejí domů se zlatou medailí, mohou mít se zařazením zpátky problémy.
"U zlatých medailistů je známo, že mohou trpět takovými věcmi, jako je náhlá krize identity," vysvětluje. "Musejí se vyrovnat se stresem a námahou tvrdého tréninku tolik let, což zároveň provází naprosté narušení 'normálních' společenských aktivit, že je pro ně velmi těžké to zvládnout."
Britský cyklista Bradley Wiggins, který v Pekingu vyhrál dvě zlaté medaile, byl tentokrát nesmírně umírněný ve srovnání se syrovými emocemi, jaké předváděl po vítězství před čtyřmi lety v Aténách.
"Už nedávám najevo city," řekl. "Atény mě skoro zničily. Byl jsem zralý sportovec ale nezralý člověk," dodává s tím, že zisk zlata z Atén ho přemohl natolik, že se nedokázal koncentrovat na následné závody, začal pít a málo spal. "Bylo mi to úplně jedno," říká. "Když jsem se vrátil domů, celé měsíce jsem nesedl na kolo."
Jenny Susserová, newyorská klinická psycholožka, která se specializuje na sport, říká, že nyní už je všeobecně uznáván duševní tlak na sportovce a sportovní psychologie na olympiádách hraje čím dál tím větší roli.
"Uvědomění si emocí pomáhá. Pokud sportovci mohou o všem mluvit, může to být snadný způsob, jak jim pomoci," vysvětluje.
To uznává i Mezinárodní olympijský výbor, který během pekingských her spustil program psychologické pomoci. Jeho cílem je poskytnout rady a nástroje, jež sportovcům pomohou zvládnout trénink, závody i záležitosti každodenního života.
Foto: Reuters
