Dvořák se těší na halový šampionát: Češi atletice rozumějí

V roli šéftrenéra atletické reprezentace ho dokáže spousta věcí dodnes překvapit. Trojnásobného mistra světa v desetiboji Tomáše Dvořáka (42) nyní čeká další zkouška nervů. Bude držet palce svým svěřencům na halovém mistrovství Evropy v Praze, které začíná 5. března.

Jaké je české publikum? Rozumí atletice?

Rozhodně se řadí mezi publika, která sportu vesměs rozumějí. A je to dobře. Třeba ve Spojených státech a Austrálii před startem disciplíny moderátor na stadionu vysvětloval vše, co se bude dít. Tady to valná většina diváků ví. Český divák je hrdý, takže bude fandit našim, ale zároveň sportovní, takže to nebude vypadat jako v Rusku, kde se fandilo jenom domácím.

O šampionát je velký zájem, možná bude vyprodán. Čekal jste to?

Musím říct, že ano. Pořadatelský výbor udělal vůči divákům vstřícný krok, vstupenky nejsou nijak drahé a to myslím sehrálo také svou roli. Jsem rád, že je o lístky takový zájem. Méně se mi líbí, že se mi tři měsíce nezastaví e-mail a telefon s dotazy, jestli nemám šanci získat lístky, což bohužel nemám. I naši atleti, kteří si jich dost nakoupili, teď litují, že jich koupili málo. Zájem je a to je dobře. Náš sport to nesmírně potřebuje.

Češi mají velkou šanci na úspěch dokonce v několika disciplínách. Třeba sprinter Pavel Maslák.

Troufám si říct, že z našeho týmu má šanci úplně největší. Je setsakra pevný v kramflecích. Jsem rád, že je po loňských peripetiích se zraněným svalem opět v úžasné formě. Navíc dráhu v pražské O2 areně dobře zná z loňska, kdy tam zaběhl nejlepší evropský výkon na 500 metrech. A nejen proto má nad ostatními kluky prostě navrch.

Proč nosí takzvané střelecké rukávy, stejně jako basketbalisté v NBA?

Vysvětloval mi to krásně před lety, když s tím začal. Říkal, že chce být vidět a odlišit se, aby si ho lidi zapamatovali. Introvert to určitě není. Myslím ale, že funkčně to nemá valný význam. Teď je takový umírněný, nemá zatím ani žádný výtvor na hlavě. Je to šikovný kluk a už teď domácí hvězda. Věřím, že brzy ukáže, že nejen domácí.

Pavel Maslák pravidelně závodí proti nejlepším sprinterům současnosti. Jak to s člověkem zamává, když se na startu postaví vedle absolutních es?

Já to zažil několikrát, když jsem stál vedle atletických hvězd...

Ale vy jste mezi ně přece patřil.

Ale ne hned od začátku. Pavel má šťastnou povahu, není žádný dramatický trémista. Je si jist sám sebou a to je v atletice strašně důležité. S leckým dokáže zamávat, když se na start postaví s hvězdnými atlety. Pavel je v tomhle směru jiný, je mu jedno, s kým poběží. Navíc je z loňského roku halovým mistrem světa!

Hodně se mluví také o Zuzaně Hejnové, olympijské medailistce z Londýna a mistryni světa z roku 2013. Její kariéru ale pozastavilo zranění. Drápe se už zpět na vrchol?

Zuzka je velká závodnice. První starty, které absolvovala po ročním martyriu se zdravím, ukázaly, že je na dobré cestě zpět. Samozřejmě směřuje i k tomuto šampionátu, nicméně její hlavní cíl jsou olympijské hry v roce 2016.

Jednou z tváří šampionátu je i koulař Ladislav Prášil. Před dvěma lety získal na HME bronz, má na to, aby pomýšlel na ještě cennější kovy?

Koule je dost specifická disciplína. Pevně věřím, že nastoupí zdráv. Loni neodcestoval na halový šampionát, protože si poranil žeberní svaly, což je v kouli hodně cítit. Má osobák skoro 21,5 metru, letos se s tím ale trochu pohlavkuje. Věřím, že ho šampionát v burcující aréně opět nastartuje. Má doma silné konkurenty v tréninkové skupině, Tomáše Staňka, který aktuálně vede evropské tabulky. Koulaři, ještě s Honzou Marcellem, mají našlápnuto k tomu, aby byli všichni ve finále a bojovali o medaile.

Jsou koulaři povahově něčím odlišní od ostatních atletů?

Spíš poVÁHOVĚ (smích). Nedá se to generalizovat, někteří jsou suverénní a nemají problém, jiní ne.

Nejlepší český tyčkař Jan Kudlička prohlásil, že pokud neprojde kvalifikací, oblékne se do kostýmu Krtečka, maskota šampionátu.

Rozhodně bych ho nechtěl vidět jako Krtečka. Sám jsem si jeho kostým ještě nezkusil, ale vlezla si do něj už spousta lidí. Ač má Honza za sebou svědomitou přípravu, potýká se s drobnými zdravotními trablemi. Důležité je, že bolavá noha přežila první start. Moc toho za poslední týdny nenaskákal. Je to ale závodník, který s kvalifikacemi problém nemívá.

O tyčkařce Jiřině Ptáčníkové se ví, že je značně pověrčivá, na závodech například pro štěstí sbírá šroubky a další harampádí. Mohou podle vás různé rituály atletům prospět, nebo se naopak snažíte, aby na ně přestali dbát?

Každý jsme nějaký. Já nebyl pověrčivý, nicméně jsem si během let zažil určitý předzávodní rytmus, který jsem se snažil dodržovat. Jestli někdo musí usnout s plyšákem, tak to do toho patří. Pak je průšvih, když ho někde zapomene. Psychika je děsně individuální.

Jiřina si kamínky a šroubky vždy odváží domů. Netrpíte kvůli ní občas na letišti?

(Směje se.) Vím, že po letištích shání magnetky z daného místa, ale netušil jsem, že je taková sběračka všeho možného. Ale není sama, třeba vícebojaři s sebou vozí velkou tašku suvenýrů. Zažil jsem ale i pár plyšákových specialistů. Někdo si chce udělat pohodu a věří tomu, že talisman může pomoct. I já dostával s sebou na závody hračky od našich dětí a nosil je s sebou, na další mi je ale zase sebrali, tak jsem se na ně moc neupínal.

Překážkář Petr Svoboda má za sebou hodně závažné zranění, přemýšlel i o konci kariéry. Museli jste mu psychicky pomáhat?

Petra znám strašně dlouho, od jeho sedmnácti let. Nějaký čas jsme spolu i trénovali. Vím, jaký to je kluk. Je silný, ale na druhou stranu také nesmírně křehký, nejen co se týče těla. Důležitá byla víra, kterou podporovalo jeho okolí. Byl ve srabu, málem přišel o nohu, ale nakonec loni skončil pátý na mistrovství Evropy. To byla nejen pro něho velká satisfakce. Opět se nastartoval, a když bude v pátek 6. března ráno cítit, že na to má, opět se popere o nejvyšší příčky.

Může být po takové těžké životní zkoušce ještě silnější?

Z mého pohledu je to složité. Kdyby se mu to stalo ve dvaceti, tak se lze dívat do budoucna. Teď už není úplně nejmladší kluk, i když překážkáři mají poměrně slušnou životnost. Týká se to nejen motivace, ale také toho, aby za člověkem stálo jeho tělo. Nejsem jediný, kdo by o tom mohl vyprávět. Hlava sportovce je stále mladá, ale tělo se sem tam začne bránit. Je ale obdivuhodné, jak se ze svých trablů vylízal. Věřím, že má ještě nějaký skvělý úspěch před sebou.

Na koho dalšího se na halovém mistrovství Evropy můžeme těšit?

Vzhledem k tomu, že je šampionát doma, tak je samozřejmě i naším zájmem, aby se zde představil co možná nejširší konkurenceschopný počet českých atletů. Více než 40 domácích atletů tak nastoupí téměř ve všech disciplínách. Samozřejmě se coby vícebojař těším na mužský sedmiboj s Adamem Helceletem. Mezi pětibojařkami uvidíme v boji o přední pozice Elišku Klučinovou. Ale bedlivě budu sledovat a držet palce všem, kteří se v národním dresu na šampionátu ukážou.

V reklamních spotech jste trénoval i známé herce Pavla Lišku a Ondřeje Vetchého. Byli dobrými žáky?

Tam o žádné trénování nešlo, šlo o situační skeče à la Okresní přebor. Musím říct, že výsledek je celkem zábavný, na rozdíl od natáčení, ale to si každý asi dokáže představit. Natočení minutové legrace prostě není za minutu. Je ale dobře, že se takové věci začínají rozjíždět a náš vážný, seriózní sport si umí udělat i srandu. Diváci si možná lépe uvědomí, že jsou opravdu součástí týmu.

Jaké jste si z natáčení odnesl zážitky?

Ráno byla dost zima, ale když po obědě peklo na Julisce sluníčko, tak mi moc do smíchu nebylo. Nemohl jsem se už svléknout, takže jsem trpěl. Pavel Liška byl spíš stranou, je trochu jiného ražení než Ondra, se kterým se znám strašně dlouho. Je bývalý atlet a celkem vášnivý sportovec, plkat s ním v tomhle směru bylo veselé. Pořád říkal, jak ho mrzí, že se na atletiku vykašlal.

Ptají se vás lidé často, zda vám nechybí závodění?

Už ne. Ptali se rok, dva, tři po konci mého aktivního sportování. Jsem rád, už mi bylo hloupé odpovídat, že se mi moc stýskat nebude. Atletiku mám strašně rád, rád se na ni dívám, ale bohužel ve mně zůstaly poslední roky, kdy to už bolelo přespříliš. Došlo mi, že nastal čas se vrhnout na něco jiného, že to bude mít lepší přínos jak pro mě, tak pro mé okolí.

Takže nebýváte nostalgický?

Mám nostalgické chvilky, když potkám kolegy, s nimiž jsme něco prožili na závodech, při trénincích. Jinak ale nejsem člověk minulosti, který by se ohlížel přes rameno. Na záznamy svých závodů se nedívám, to si nechám do důchodu.

V září to bude šest let, kdy jste se stal šéftrenérem atletické reprezentace. Napadlo vás v minulosti, že byste se mohl stát nejvyšším českým atletickým trenérem?

(Směje se.) Nejvyšší český trenér... Asi budu usilovat o změnu názvu této funkce, protože trenérům nešéfuju, je to taková práce od manažera po podržtašku. Vždy jsem měl představu, že budu buď trénovat, nebo budu zahradníkem. Vyplynulo to z toho, že jsem v závěrečných letech kariéry byl i trenérem, následně jen trenérem. Potom jsem kývl na nabídku a byl jmenován na post šéftrenéra.

Zahrádkaření má smůlu?

Nemá, pořád to vidím jako reálnou možnost.

Zrovna v okolí vašeho sídla na Strahově by se nějaký zahradník určitě hodil...

Ne že bych tady chtěl být trávníkářem, to opravdu ne. Mám zahrádku kolem domečku a je to takové mé hobby. Nevím, jestli bych se tím dokázal uživit, ale je to věc, která mě naplňuje. Mám svou výhybku připravenou.

Musel jste se po konci kariéry finančně uskromnit, nebo je to naopak?

Nejsem v první řadě člověk, který by měl rád peníze. Nikdy jsme si nežili nějak dramaticky nad poměry, dokázal jsem si vydělat na to, abychom si postavili dům, ale jinak nejsme rodina hýřící penězi. V dobách, kdy jsem si sportem vydělával nějakou kačku, tak jsem si říkal, jak moje máma čtyřicet let učí ve škole a společnosti přináší daleko více než já. S našetřenými penězi jsem neměl problém s přechodem na nižší level. Nemůžu si stěžovat, jsem ohodnocen tak, jak si asi zasloužím. S velkou rodinou to ale na vyskakování není.

Jak se udržujete v kondici?

Moc ne, furt se holedbám tím, že mám ještě nasportováno do foroty. Tedy velice nárazově. Jde o čas, který si pro sebe zatím nechci najít.

Štve vás práce v kanceláři? Pociťujete to nějak na svém těle?

No, to je hrozné. Hodně času v kanceláři, víkendy na závodech. Nejsem ten typ, že bych to tady zabalil, přijel domů a vyrazil na kolo nebo se proběhnout. To vůbec ne, to bolí (trpce se usměje). Sportuji příležitostně, když se vymaním ze stereotypu. Jsem asistentem trenéra vlastních dcer, které trénuje manželka... Takže když vyrazíme dvakrát do roka na soustředění, zkusím něco, abych si neublížil a ráno mohl vstát z postele. Žádné cílené sportování zatím neprovádím, nejsem systematicky udržovaná osoba. Nicméně musím říct, že se těším velice dobrému zdraví. Nic mě nebolí, nikde mě neloupe.

Vaše dcery, Barbora a Kateřina, se potatily. V atletice se jim poměrně daří...

Obě jsou vcelku všestranné a jsem toho názoru, že by v tom měly pokračovat. Už jsou juniorky, teď mají za sebou halové mistrovství republiky. Tahle vyhrála na překážkách, byla druhá na 200 m a o týden dříve ve víceboji, tahle byla druhá v dálce (ukazuje pyšně fotografii na monitoru) a společně s kolegyněmi z oddílu vyhrály štafetu. Dělají skoro všechno. A hlavně je to baví.

Jednou si postěžovaly, že jim není moc příjemné, jak je s vámi neustále spojují.

Už to tak není. Ne že by byly držkaté, ale už se znají s některými moderátory závodů, takže si na ně došláply a řekly, že jim to není příjemné. Což chápu. Není třeba se schovávat za tatínka.

Musel jste je během puberty usměrňovat?

Vůbec ne, usměrňují se samy, ač jsou právě v tom echt pubertálním věku, bude jim osmnáct. Mnohem víc to mlátí s tou nejmenší, které bude dvanáct let. Jsou pilné studentky, baví je škola i sportování. Až mi to připadá podivné, sám jsem byl totiž trochu jiného ražení.

Je v dnešní době těžké nalákat děti k atletice?

Není to těžké. Minimálně do přípravek ke sportovním hrám. Těžší je u atletiky je pak udržet. Aby světové rekordy nezačaly dělat na židli u počítačových her. Je to spojeno s tím, kam se svět hýbe. V tomhle směru jsem se já rozhodně narodil ve šťastné době. Ne že by byla extra šťastná, ale neměli jsme tolik lákadel a bylo krásné východisko trávit čas sportem a dělat spoustu jiných věcí, než dělá současná mladá generace.

Neříkal jste si, že byste chtěl uzavřít dětské kvarteto, ideálně synem?

Občas o tom s manželkou žertujeme (směje se). Ale už mám vystavenou stopku. Že prý už jsme staří. Já tvrdím, že ne. Ale jde i o to, že naše děti už mají své zájmy, a bylo by nesnadné to sladit s dalším potomkem. A manželka se hlavní bojí, aby nebyli zase dva (dcera Barbora a Kateřina jsou dvojčata, pozn. aut.). Jednou stačilo!

V úvodu své práce šéftrenéra jste přiznal, že vás spousta věcí překvapila. Už jste si zvykl?

Ne, furt mě něco překvapuje. Když jsem nastupoval, tak mi Vašek Fišer, který mi funkci předával, říkal, o čem to je. Ač jsem několik let zasedal v trenérské radě, nevěděl jsem, co všechno má Václav na práci. A teď už to sakra dobře vím! A jsem někdy malinko namíchnutý, že mi to neprozradil předtím.

Pořád ale působíte dojmem, že jste velký optimista.

To jsem! Když chce člověk dělat ve sportovním prostředí, tak musí být. Vzhledem k tomu, že sport je vůbec specifické odvětví lidské činnosti, tak zde optimismu není nikdy dost. Bojím se představit si, že bych se přetočil a byl tím, koho všechno štve. Také mám své chvíle, kdy mi není do zpěvu a musím si náladu uměle nahrávat do hlavy. Jsem ale tak vychován, snad jsem se tak i narodil, že se na všem snažím najít to pozitivní.