Teatrální gesto
Mazání rekordů atletice nepomůže. Z historie se musí poučit

Britský atletický svaz navrhuje smazat všechny dosavadní světové rekordy. Má se tím napomoci očistě královny sportu. Historii ale nejde vymazat jedním stisknutím tlačítka delete.

Když Usain Bolt překonal na stometrové trati poprvé hranici 9,7 sekundy, lidé si kladli otázku, jak rychle může vůbec lidské tělo běžet. Psal se rok 2008 a v Pekingu probíhala letní olympiáda, na které jamajský šampion sebral hned tři zlaté medaile. Stejný příběh, s ještě lepšími časy, se opakoval o rok později na světovém šampionátu v Berlíně.

Pokud by se Britům podařilo návrh prosadit, Bolt by o rekordy přišel. A zřejmě už by je nikdy nezaběhl. I když mezi sprintery stále vládne, zenit má už dávno za sebou. Stejně tak by o historická maxima přišli i Češi v čele s oštěpařem Janem Železným a běžkyní Jarmilou Kratochvílovou.

Právě při pohledu na její fotku (zde vlevo), kterou on-line deník TÝDEN.CZ doprovodil zprávu o britském nápadu, mi vše přišlo jasné. "Konečně!" To byla má první reakce. Jenže svět není černobílý. A platí to i v atletice.

Abych byl konkrétní. Jarmile Kratochvílové sice nikdy nikdo doping neprokázal a nejspíš už také neprokáže. Ona sama nařčení několikrát odmítla. Vzezření na snímku se však přiblížila v dalších letech jen Jihoafričanka Caster Semenyaová, jež ale dokázala, že jí v těle kolují od narození i mužské hormony.

Nebylo by tedy lepší, aby pochybné výkony vytvořené v ještě pochybnějších dobách (a teď není řeč jen o osmdesátých letech, ale i o závodech nedávno minulých) navždy zmizely z tabulek?

Nebylo.

Proč? Protože ony nezmizí. Nezmizí tím, že tak rozhodne nějaký orgán a příslušný úředník zmáčkne tlačítko delete. Stejně jako se komunistům nepodařilo vymazat z dějin prezidenta Masaryka, nemůžete z nich vymazat ani Kratochvílovou a spol. Dostanete je z televizní obrazovky, ale ne z paměti fanoušků.

Atletika si jednoduše prošla, jako spousta jiných sportů, i temnými časy. Není důvod před nimi zavírat oči, lepší je se z nich poučit.

A přece lze na britském návrhu najít jedno pozitivum. Atletika by se měla skutečně přestat upínat k novým a novým rekordům. Ano, je to krásné, když překonáváme hranice, jenže nelze to dělat donekonečna. Sport může být navíc nádherný i bez toho. Finále stovky na posledním MS je jasným důkazem. Superrychlé časy jste v něm neviděli, dramatický souboj a divácké nadšení ano.

Kdyby královna sportu přestala za rekordní výkony vyplácet prémie a z ušetřených peněz byť jen symbolicky podpořila skutečný boj proti dopingu, udělala by lépe, než pokud schválí pouhé teatrální gesto.