Bejt dobrej a vydělat nějaký kešáky

V poslední době mu zemřela spousta kamarádů. Přesto se mistr světa ve freestyle motocrossu Libor Podmol skákání na motorkách vzdát nehodlá. "Je to droga," říká v rozhovoru pro časopis INSTINKT vítěz amerických X-Games. Dál ho prý žene i touha uživit svou čtyřčlennou rodinu.

Bojíte se smrti?

Ne. Ale freestyle motocross není žádná sranda. Člověk si to uvědomí, když někdo odejde. To je na našem sportu nejhorší. Za poslední tři roky mi odešlo pět kámošů, který jsem opravdu dobře znal a trávil s nimi často několik týdnů na výletech.

Často vzpomínáte na svého otce, který zemřel v únoru před osmnácti lety, když vám bylo dvanáct. V čem byste chtěl být jako on?

Chtěl bych se dožít více let, panebože... (smích) Co mi říkají známí, tak prý máme s otcem podobnou povahu. Myslím, že byl v pohodě a dokázal si užívat života, a to se snažím taky dělat.

Po pádu ve vašem filmu Zítra bude líp jste děkoval Bohu. Jste věřící?

Věřím, že tam nahoře něco je, ale nejsem úplný křesťan, že bych chodil do kostela. Věřím spíš, že jsou nějací andělé, kteří nás chrání.

Bude vám 31 let, máte dvě děti. Jste výjimkou mezi ostatními závodníky?

Ani ne. Pár mých dobrých kamarádů už děti má. Dalo by se říct, že my freestyle motokrosaři děláme rádi děti. Ale nikdo z nich není ženatej, takže je asi někde průser.

Jaký jste otec?

Myslím, že dobrý. Vyměním plínky, vstávám s dětma, střídáme se s mou holkou, jednou se může vyspat ona, podruhé já. Klidně i uvařím. Jsem ten přísnější, přítelkyně jim všechno dovoluje.

Změnilo se něco ve vašem životě po narození dětí?

Lidi mi říkali, že se začnu bát. Můj největší strach je, že bych se nedokázal postarat o rodinu nebo nebyl šťastný. Ne z toho, že spadnu na motorce. Chci být dobrej, abych vydělal nějaký kešáky, aby se moje děti měly dobře a byly pyšný na svýho fotříka.

Dá se s freestyle motocrossem zajistit do budoucna?

Makám na tom. Dá, ale záleží na tom, co si pod tím člověk představuje. Kdybych prodal všechno, co mám, a odstěhoval se na pustej ostrov, kde bych žral kokosy do osmdesáti, tak by mi to asi stačilo. Rozhodně to není tak, že bych si příští víkend zajel jen tak koupit barák v Miami.

Jak velké procento jezdců se vaším sportem dokáže uživit?

Jsou tři skupiny jezdců. Nejdřív ti - jako třeba já -, kterých je na světě asi třicet a jezdí největší závody, mají sponzory a živí se tím. Pak jsou začátečníci, co jezdí exhibice, protože jsou levní a jsou tam potřeba jako křoví. Nebo jezdí v různých cirkusech, ale nikam dál se neposunou, protože nemají čas na trénink a skočí tři jednoduché triky za den jako opice. A pak je střední třída, která je už dražší, ale tihle kluci trochu bojují s penězi, protože musí všechny investice vrážet do sebe a trénovat a trénovat, aby se dostali na velké závody.

Mrzelo by vás, kdyby v rodinné tradici nepokračoval váš syn Josh?

Vůbec. Já se během své aktivní kariéry tolik stresuju, že by mi vyhovovalo, kdyby dělal něco jiného. Myslím si ale, že život profesionálního sportovce je fajn, mně se to líbí a lidi kolem jsou taky v pohodě. Líbilo by se mi, kdyby dělal nějaký sport pro zábavu, a ještě by se tím mohl živit. Ale klidně bych zvládl, kdyby to nebyly motorky. Poslední dobou umírá kolem mě tolik lidí, že je to hrůza. Nevím, jestli bych se zvládl nervovat o synka každý víkend.

Jakou první věc byste doporučil svému synovi, kdyby chtěl závodit stejně jako vy?

Ať mě poslouchá. To se snažím vysvětlit i bratrovi.

A poslouchá?

Jo, ale bráchovi je prostě osmnáct, takže ho ráno kopu z postele, ať si jde zacvičit. Naštěstí má dost talentu, mladé generaci jde všechno rychleji. A bratr si rady k srdci bere. Jenom neposlouchá, když mu řeknu, ať si konečně udělá v pokoji pořádek.

V čem je dnešní Filip Podmol jiný, než býval osmnáctiletý Libor Podmol?

Vždycky když přijedeme k mámě na návštěvu, tak je to pořád: "Ty mu máš co říkat, ty máš co říkat." (imituje svou matku) Nedokážu ale říct, v čem je jiný. Je trochu vyšší. Má velký potenciál, jde o to, jestli v sobě dokáže najít toho správnýho sportovního bojovníka, aby ze sebe dokázal vymáčknout to nejlepší.

Vaší rodinou se táhne přezdívka Mouka. Jak vznikla?

Zřejmě to bude nějaká vtipná historka. Můj otec ji dostal na vojně, ale nevím proč. Pak jsem byl já malej Mouka, potom brácha, teď tu přezdívku má moje dítě. Rozhodně to není tak, že jíme mouku nebo tak něco.

Co je největším kouzlem vašeho sportu?

Lidi, co ho dělají. Komunita. A samozřejmě adrenalin. Je to jako droga.

Jaké vztahy panují mezi jezdci? Jste kamarádi?

Rivalita tam je, zvlášť když už jsme na levelu, kde jde o nějaký peníze. Závod chce vyhrát každý, všichni chceme být nejlepší. Ne každý je můj kamarád, ale většina z nás jsou takový persony, že spolu dobře vycházíme. Jezdci se nejvíc stmelujou na afterparty, kde ze sebe vypouštějí stres a jsou rádi, že si můžou společně cinknout a nikdo není v nemocnici.

Kolik toho zvládnete vypít, abyste druhý den mohl fungovat?

Afterparty jsou po závodě a už to není jako před pěti šesti lety, kdy jsme šli ven, vrátili se po půlnoci na hotel a ráno v osm šli na trénink. Teď je příprava na závody několikadenní, dá se říct, že i týdenní. Jsem vždycky tak šťastnej, když je konec závodů, všichni jsme zdravý a jdeme na party, kde z člověka stříká pozitivní energie široko daleko.

Na vlastní kůži jsem jednou v hotelu zažil, že jezdci dovedou být docela pěkná zvířata. Dokážete se po závodech také odvázat, nebo už jste "zmoudřel"?

Z toho jsem ještě nevyrostl. Navzájem se hecujeme a pak to dopadá různě.

Děláte si kanadské žerty?

To je jasný! Sem tam někdo vylomí dveře na pokoji nebo zapneme sprchu, když někdo v pokoji spí. Pak jsou i takové příhody, kdy se někdo rozhodne kálet, to už je takový smutnější. (smích)

FMX se samozřejmě líbí i holkám. Využíval jste toho někdy?

Určitě. Toho využíváme pořád. Podívat se můžeme, že jo.

Testuje někdo, zda při závodech nejste pod vlivem alkoholu?

Když se jezdí mistrovství světa, tak máme normální dopingové kontroly jako jezdci MotoGP nebo formule 1. Jednou za čas musíme čůrat do skleniček. Ale jsme takoví profíci, že si všechno necháme až na potom. Před závody jsme hodní, pečliví sportovci - až do okamžiku, kdy stříkáme šampaňský a můžeme se jít na jeden večer bavit.

Neštve vás, že výsledky hodně záleží na verdiktu rozhodčích a jde i trochu o sport manipulovatelný sympatiemi diváků?

To štve každýho sportovce od krasobruslařů po nás. Je zde lidský faktor, který se ovlivnit nedá. Když člověk zajede fakt dobře, většinou dopadne tak, jak má, rozhodčí jsou profíci. Je ale rozdíl, když jste Evropan a jedete na X-Games, kde sedí tři američtí rozhodčí. Tam to moc nefunguje. I proto jsem tam vyhrál jen v závodech, kde se skáče přes laťku a nejsou tam rozhodčí. Vyhrát ve freestyle motocrossu by bylo mnohem těžší, člověk by si musel udělat jméno a porozumět jejich stylu rozhodování.

Nadáváte na ně někdy?

Jo, často. Ale ještě jsem po nich nic nehodil. Robbie Maddison na X-Fighters v Egyptě hodil po rozhodčím zadní kolo od motorky. To byla asi nejvyhrocenější situace. Francouzi bývají naštvaní a fuckují rozhodčí. Když je člověk plný adrenalinu, myslí si, že si dobré místo zaslouží, ale někdo nahoře rozhodne, že ne, tak je to o nervy. A někdy se prostě nedokáže udržet.

Spolupracujete se sportovní psycholožkou Evou Šauerovou. V čem vám konkrétně pomohla?

Víc jsem pochopil, jak funguje mozek. Vymysleli jsme společně cvičení, které mi pomáhá se uklidnit, víc se soustředit a nemyslet na zbytečné věci. Její sportovci vyhráli několik olympijských medailí, tak jí věřím. Na druhou stranu ale dělala sporty, kde nejde o život, a naše myšlenkové pochody jsou trochu jiné než u lidí, co dělají gymnastiku.

Působíte bezproblémově. Bojoval jste se svou hlavou?

Bojuju s ní každej den. Je to daný tím, co dělám za práci. Jsem citlivější osoba, stresuju se jak blb, i když vím, že nemám a je to zbytečný. Mám dobrej život, zdravý děti, nějaký úspěchy a jsem zdravej. I tak mě ale pořád něco trýzní a nevím, co to je. Snažím se na to přijít i různým napojováním na počítače.

Přišlo se na něco?

Jo, když jsem přišel podruhý, tak mi to napsalo, že mám nějakou stresující záležitost, která se mi stala před narozením. A tu potřebuju vyřešit, aby se mé tělo lépe léčilo. Ptal jsem se i mámy, ta říká, že neví.

Máte před skoky nějaký uklidňující rituál?

I to jsem s psycholožkou řešil. Počítač z tisíce otázek vydedukoval pět slov, které uklidňují můj mozek, a já si je dokola a nahlas opakuju před jakoukoli stresující událostí. Třeba před tím, než se rozjedu. Abych nemyslel třeba na to, proč má ten strom žlutý listy. Moje intuice - tvořím - rozhoduji - čas - riziko. 

Konec roku jste strávil v nemocnici. Jste už se svým dvorním doktorem Milanem Kutáčkem kamarádi?

Jo, tykáme si. Dělal doktora už mýmu tátovi, já tam jako malej lítal po ordinaci.

Na nohu jste si patlal i tvaroh. Inspiroval jste se u pohádky Dařbuján a Pandrhola?

Ne, dost se věnuju alternativní léčbě. Tvaroh by měl být nejlepší proti otokům. Jen doufám, že jsem si na nohu napatlal ten správnej. Ale ten tvrdej bych asi těžko roztíral, že jo.

Potvrdilo se vám, že tento druh léčby může pomoci?

Určitě. Zažil jsem spoustu zranění, po posledním strašili, že budu pět měsíců mimo. Nebyly to ještě ani dva a už jsem chodil bez berlí. To samý jsem měl s rukou. Dá se to i o padesát procent zrychlit, když člověk tělu dává, co potřebuje.

Upravujete nějak svou životosprávu během závodů?

Celoročně jím zdravě, aby moje tělo bylo zdravé. Kdybyste lili špatný benzin do motorky, taky vám nebude jezdit dobře.

Nemáte potíže na letištích kvůli kovům v těle?

Jsou z titanu, takže moc nepípají. Je vidět, na kterých letištích mají citlivější stroje, kde to pípá.

Často cestujete. Štve vás něco natolik, že byste Česko vyměnil za jinou zemi?

Nejvíc mě štve zima. Myslím si, že je to tady super, a nenávidím kecy lidí, co nejdál odjeli do Berlína nebo byli třikrát u moře, ale nadávají, jaká je to tady díra a jak se máme hrozně. Ti lidi podle mě neviděli, jak vypadá Amerika nebo zbytek světa. Máme tady super jídlo a máme se dobře. K tomu krásnou přírodu. Štvou mě jen lidi, co mají zajeté návyky z minulého režimu.

Co je ve vašem sportu největší dřina?

Asi se naučit nové triky a zůstat pořád soustředěný. Náš sport není ani tak o fyzické stránce jako o psychické. Ta dělá asi sedmdesát procent. Proto přežívá na vrcholu jen hrstka lidí.

Patří ženy do freestyle motocrossu?

Patří, ale neměly by jezdit na motorce. Zaprvý nikdy nemají tělo a hlavu udělaný tak, aby dělaly tolik obtížné věci jako chlapi. Myslím si, že je to i kvůli prsům, který je převažují dopředu. Nám tam navíc tu gravitaci drží i něco dole. (smích)

Máte image novodobých gladiátorů. Cítíte se tak někdy?

Asi jo, gladiátoři byli týpci, který pro peníze bavili arénu lidí. Víceméně děláme to samý, akorát oni do sebe píchali nože. My se umíme zrakvit sami.