Čáslavská: Chemoterapie zvládám, jsem drsňácký typ

Její život provázejí slavná vítězství i tvrdé osobní pády. Legendární gymnastka Věra Čáslavská dohání roky, kdy žila kvůli režimu a depresím v ústraní. Zároveň bojuje se zákeřnou rakovinou. "Je to žrout času," říká o nemoci.

Poslední olympijské zlato v gymnastice jste vybojovala před 47 lety v Mexiku. Vzpomenete si, kdy jste naposledy stála třeba na kladině?

To už je sedmačtyřicet let? Neuvěřitelné. Na kladině jsem stála naposledy minulý rok při fotografování do jednoho časopisu. Pózovala jsem s autorem mého životopisu Pavlem Kosatíkem. A nedávno jsem udělala u nás v Černošicích placku. To bylo kvůli Japoncům, kteří o mně natáčejí téměř dvouhodinový dokument. Povídala jsem si v parku s dětmi a zeptala se, jestli umějí špagát nebo placku. Jedna malá dívenka se o placku pokusila, ale byla úplně prkenná. Tak jsem jí to předvedla.

Mají o vás zájem televizní štáby, absolvujete besedy, akce olympijského výboru, komentujete společenské dění. Skoro to vypadá, jako byste něco doháněla...

To tak skutečně je. Mám novou disciplínu, která se jmenuje závod s časem. Ve svém nejproduktivnějším věku jsem totiž ztratila třicet let. Nejprve patnáct roků za to, že jsem podepsala manifest Dva tisíce slov a svůj podpis nevzala zpět, jak si přála strana a vláda. Komunistický režim mě dusil, nemohla jsem najít práci, vycestovat. Když jsem se později zmátořila, došlo k tragédii, při níž zemřel můj bývalý manžel Josef Odložil. Měla jsem těžké deprese, ležela schoulená a apatická v posteli pod dekou a nic nedělala. Těch třicet let se teď snažím dohnat a někdy je to na hlavu. Teď jsem ale musela kvůli vážné nemoci přibrzdit a naučit se věci odmítat.

Lékaři vám diagnostikovali rakovinu slinivky, podstoupila jste náročnou operaci. Jak snášíte léčbu a pravidelné návštěvy nemocnice?

Třeba naposledy jsem se v nemocnici slušně prospala, to bylo příjemné. Dělali mi nějaký zákrok a byla jsem v narkóze. Když jsem se probudila, říkám doktorovi, proč mě tak brzo budí a že mě mohl nechat ještě spát.

Co vám lékaři při sdělení diagnózy řekli?

Pan doktor Martin Oliverius z IKEM, který mě operoval, byl jeden z mála, jenž si troufl do toho zákroku jít. Obdivuji ho, že na sebe vzal zodpovědnost. Ostatním se do toho příliš nechtělo. Šlo o velmi náročnou osmihodinovou operaci. Věděl, že kdyby se něco nepovedlo, bude to průšvih a bulvár by ho rozcupoval na kousky. Pan Oliverius si mě ale získal hned při první návštěvě. Na rovinu řekl, že mám zhoubnou nemoc a jsou jenom dvě možnosti: náročná operace, která ale dává naději na přežití, nebo živořit a dožít tak. Dostala jsem 48 hodin na rozhodnutí.

Přemýšlela jste dlouho?

Jasno jsem měla v podstatě hned. Nedávno mi psala Dagmar Havlová a ptala se, jak se mám. Odpověděla jsem, že celkem dobře. Až na to, že léčba je hrozný žrout času. Zhubla jsem dvaadvacet kilo, a aby to tělo vydrželo, musím být osmnáct hodin denně připojena na infuzi. Večer za mnou přijede zdravotní sestra, napojí mě na stojan s kapačkou a ten za sebou tahám po bytě až do rána. Říkám tomu "ošklivé káčátko".

To je situace, kdy se bez pomoci druhých asi neobejdete. Kdo je vám oporou?

Děti. Dcera Radka nastudovala všechny diety, nemohla jsem totiž jíst. Vůbec jsem neměla chuť k jídlu, málo jsem pila. Dodržet lékařem předepsanou dávku dvou a půl litru denně pro mě bylo nemožné. Děti za mnou všude chodily se skleničkou vody, nosily mi ji i na záchod. Mám hodně malý byt, tak mi syn Martin na zahradě postavil chatičku, ve které mi zařídil pracovnu. Chystám se totiž psát knihu.

O čem bude?

Za totality jsem napsala Cestu na Olymp, která mapuje můj život do roku 1968. Vyšla v roce 1972 a měla náklad devadesát tři tisíc výtisků. Hned byla pryč. Před třemi lety vyšel Život na Olympu od Pavla Kosatíka. Objížděli jsme autogramiády a lidé tam přinášeli také mou starou knihu, často už ošuntělou. A říkali, že by je zajímalo, co všechno tehdy komunisté z původního rukopisu vyškrtali. Rozhodla jsem se ji tedy doplnit a dopsat až do současnosti. Problém ale je, že nemám původní rukopis.

Kam se ztratil?

StB u mě dělala opakované domovní prohlídky. Vrátila jsem se domů a všechno bylo rozházené. Jednou jsem takhle přišla, v bytě zase spoušť. A rukopis byl pryč.

Podle čeho tedy chcete původní verzi doplnit?

Japonci, kteří o mně natáčejí dokument, jsou neuvěřitelně důslední. Podařilo se jim někde v Nuslích vypátrat Vladimíra Nováka, tehdejšího vedoucího nakladatelství Mladá fronta. Povídal neuvěřitelně zajímavě, vzpomínal na to, které pasáže musel pod nátlakem vyškrtávat. Ptala jsem se ho, co konkrétního komunistům na té knize vadilo nejvíce. Odpověděl, že především já sama.

Co bude v knize nového?

Ráda bych více poodhalila emoce. Ty související se závoděním, ale také s událostmi roku 1968. Tichý protest v Mexiku a další. Soupeření se sovětskými gymnastkami. Co se povídalo v šatně. To všechno soudruzi v původním vydání vyškrtali.

Kdy byste chtěla knihu dokončit?

Žádný horizont si nedávám, nemoc mi ubírá strašně moc času. Víte, co je ale zajímavé? Nejprve mi lékaři naordinovali slabší chemoterapeutika a mně po nich bylo hodně zle. Pak zkusili ještě tvrdší variantu a tu naopak snáším dobře. Holt jsem asi drsňácký typ.

Navzdory náročné léčbě za vámi dojíždějí japonští reportéři kvůli natáčení dokumentu. Zemi vycházejícího slunce, kde jste v roce 1964 získala první tři olympijská zlata, musíte mít asi hodně ráda, když jste je v současné situaci neodmítla.

Slíbila jsem jim to ještě předtím, než jsem se dozvěděla tu ošklivou diagnózu. Počítali s tím a těšili se, nezasloužili by si odmítnutí. Ještě ale přidám jeden příklad neuvěřitelné japonské důslednosti: když jsem byla loni na oslavách 50. výročí olympiády v Tokiu, japonská publicistka, která tam o mně napsala knihu, vyhledala nejenom všechny závodnice, se kterými jsem soupeřila, ale také rozhodčí z olympiády. Stosedmiletou paní Jošidu. Našla ji v domově důchodců a mě za ní přivedla.

Poznala vás ještě?

Hned. A já si řekla, že jí udělám radost, tak jsem vystřihla špagát. Podívala se na mě a řekla: "Bez komentáře, je to plná hodnota bodů, dávám desítku."

Po olympiádě v Tokiu přišly hry v Mexiku. Vaše čtyři zlaté medaile a slavný tichý protest proti okupaci, kdy jste při sovětské hymně na stupních vítězů odvrátila hlavu od sovětské vlajky. Bylo to spontánní, nebo promyšlené gesto?

Když chcete něco takového udělat, musíte nejdříve vstoupit do povědomí. A to opravdovým výkonem. Věděla jsem, že musím vyhrát, což se povedlo. Už přede mnou protestovali na stupních vítězů proti rasismu v USA černošští sprinteři Tommie Smith a John Carlos, kteří zdvihli ruku s černou rukavicí. Bylo to neuvěřitelně statečné gesto, ale trochu mi udělalo čáru přes rozpočet. Uvažovala jsem, že bych prsty naznačila vítězné véčko, ale bylo mi jasné, že by si to režim vyložil všelijak. Všechno další už přišlo spontánně. Sovětskou hymnu jsme jako sportovci slýchali často a byli na ni alergičtí. Jakmile se ozval její hřmotný začátek, zježily se mi na těle chlupy i vlasy. A automaticky jsem odvrátila hlavu.

V Mexiku jste také ukončila kariéru a provdala se za běžce Josefa Odložila. Vaše svatba je dodnes legendární: sto tisíc přihlížejících lidí, obřad v památné Metropolitní katedrále na náměstí Zócalo.

Ta svatba byla opravdu boží dopuštění. Ani jsme v tom hluku nerozuměli desateru a manželskému slibu, který oddávající četl.

Obřad byl katolický, to bylo vzhledem k režimu u nás dost riskantní. Šlo o další způsob určité revolty?

Tady nešlo o žádný protest. Chtěla jsem mít jako ostatní mladá děvčata krásné šaty a pěkný svatební obřad. Původně se měl uskutečnit v altánku v olympijské vesnici, ale když se to dozvěděl ředitel olympiády, architekt Pedro Ramírez Vázquez, řekl, že to musí být v katedrále na Zócalo. Vzal to jako prestižní událost a tušil, že to bude velká věc i pro místní lidi.

Dopis vám tehdy zaslal také kardinál František Tomášek. Co vám napsal?

Že nám vyprošuje Boží požehnání a váží si rozhodnutí mít v tak složité době katolickou svatbu. Moc hezký dopis.

Věříte v Boha?

Věřím v nějakou sílu nad námi. Nevím, jestli je to příroda, nebo Bůh. Na náhody ale nevěřím.

Jako poradkyně a později asistentka prezidenta Václava Havla jste v letech 1990 až 1992 pracovala na Hradě. Havlův specifický vztah ke sportu dal vzniknout řadě historek. Nesnažila jste se ho tehdy trochu převychovat?

Že bych ho učila plavat? To už asi uměl. I na koloběžce se po chodbách Hradu občas svezl. Ale pochybuji, že by zvládl obyčejný kotrmelec. Převychovat jsem se ho ale nesnažila, na to tehdy nebyl čas.

Ženský smysl pro pořádek byl přitom za Havlovy éry určitě potřeba. Prosadila jste si občas svou?

Když se mi něco nelíbilo, řekla jsem to. Třeba když Havel přiběhl z nějakého mítinku na audienci s japonským velvyslancem ve vytahaném svetru a džínách. Vzala jsem si ho stranou a řekla, že takhle to nejde. Podobný případ byl v tomto ohledu i Michael Žantovský.

Jak to myslíte?

Lidé mi posílali hřebeny, abych je panu Žantovskému předala a on se konečně učesal.

S gymnastikou jste skončila poměrně brzy, v šestadvaceti letech. To jste už netoužila přidat další úspěchy?

Už jsem toho měla plné zuby, nechtěla jsem závodit ani o měsíc déle. Ze začátku mi gymnastika přinášela hlavně radost, ale časem narůstalo břemeno zodpovědnosti. Zdálo se mi, že s sebou na kladinu tahám ohromně těžký batoh. Hlavně v Mexiku, kde se olympiáda konala těsně po okupaci Československa. Všichni jsme chtěli strašně moc zvítězit nad sportovci z okupantských zemí. Záměrně neříkám nad okupanty, protože ti sportovci byli s námi na jedné lodi. Museli poslouchat své mocipány, báli se jich. Nám se raději vyhýbali, než aby byli přistiženi s nebezpečnými kontrarevolucionáři. Také jsem nechtěla odejít poražená a přála si skončit důstojně. Závodila jsem jedenáct let, a když jsem se na konci podívala na bradla, chtělo se mi zvracet. Nebylo o čem přemýšlet.

Co vám teď dělá největší radost?

Vnoučata. Malé děti vás dokážou neuvěřitelně nastartovat a vždycky se na ně moc těším. Na rozdíl od toho "ošklivého káčátka".