Cyklistická Tour de France je jedním z nejfascinovanějších závodů na světě. Jezdci jdou leckdy za hranice svých možností, dojíždějí se zraněními a mnohdy jde i o život. Ale kromě toho je spojen i s mnoha podivnostmi. Jezdci, kteří jsou ochotni udělat vše pro vítězství, si v historii pomáhali různě. Do celkového pořadí tak mohla rázně promluvit například sexbomba z počátku 90. let Pamela Anderson, alkohol či láhev naplněna olovem.
Už samotný vznik slavné Tour je pikantní. V roce 1903 načal tradici Henri Desgrange, jehož hlavním motivem ovšem nebyla samotná cyklistika. Šlo mu o živobytí. Popudem k zahájení závodů bylo totiž zvýšení prodeje novin L´Auto, v nichž zastával funkci editora. Byla to zbraň v konkurenčním boji proti sportovnímu plátku Le Velo v době, kdy nutně potřeboval získat nové čtenáře. Šestidenní výšlap byl natolik úspěšný, že kromě výrazného zvýšení prodeje, se v něm i pokračovalo. A pokračuje dosud.
Chtíč být šampionem
Touha po vítězství je natolik velká, že někteří cyklisté přistupovali k velmi netradičním metodám motivace. Známý italský sprinter Mario Cipollini si v roce 1993 za tímto účelem připevnil na řidítka obrázek sexsymbolu té doby Pamely Anderson známé ze seriálu Pobřežní hlídka. Věřil, že když se na ní podívá během jízdy, vzroste mu hladina testosteronu a získá výhodu nad konkurencí.
K Tour bohužel vždy patřilo podvádění. Zatímco v poslední době se mluví převážně o dopingu, v minulosti byli zástupci pelotonu kreativnější. Například v roce 1953 domácí jezdec Jean Robic vymyslel trik, který spočíval v tom, že si do lahve namísto vody dal olovo. S ním vážil více a ve sjezdech byl výrazně rychlejší než ostatní.
Možná to bude pro někoho překvapením, ale k Tour v letech minulých neodmyslitelně patřil alkohol. Až do roku 1960 ho závodníci pili přímo při jízdě. V tomto roce také došlo k prvním zastavením opilých cyklistů, proti kterým bylo zavedeno pravidlo proti stimulantům. Ty je zvýhodňovaly před zbytkem startovního pole.
Neskutečná dřina
Účastníci Tour bývají povětšinou lehčí postavy. Tím, kdo bořil v tomhle ohledu mýty, byl švédský cyklista Magnus Bäckstedt. Ten vážil na peloton neuvěřitelných 94 kilo. Říkalo se mu "Velký Maggy". Naopak jeho opakem byl Leonardo Piepoli. Jeho váha se pohybovala kolem 57 kilo.
Že závod kolem Francie patří k těm nejtěžším, dokazují například čísla z roku 2013, kdy peloton vystoupal během tří týdnů tolik výškových metrů, že by to stačilo na zdolání Ben Nevisu, Scafell Pike, Snowdonu, Mount Blancu, Kilimanjara a Mt. Everestu. Během těchto útrap využili přibližně 792 pneumatik.
A posledním důkazem o náročnosti je trošku bizarní údaj. V případě, že byste ujeli celou Tour (tj. okolo 3500 km), tak vypocený pot by vám stačil na 39 spláchnutí na záchodě.
