Pětatřicetiletý alpský lyžař Jan Hudec bude od nové sezóny reprezentovat Českou republiku. v sezóně se chce věnovat hlavně super-g a sjezdům, v českém týmu tak trochu pomyslně střída Ondřeje Banka v pozici české mužské jedničky. Hudec má za sebou nejen olympijskou medaili a stříbro z mistrovství světa, zajímavý je i jeho životní příběh, kdy s rodinou emigroval z Československa do Kanady.
"Asi o tom napíšu knížku. Ale v angličtině, v češtině bych se hodně trápil. Je to zajímavé, že se vracím sem, po více než třiceti letech. Začalo to v roce 1981 v Šumperku a teď jsem tady po pětatřiceti letech zpátky a můžu dělat to, co miluji v zemi, kde jsem se narodil. Je to taková pohádka, ale má hodně hrbolů, které jsem musel překročit. Ten závěr ale snad bude hollywoodskej," těší se na působení v české trikoloře Jan Hudec.
Jeho cesta z České republiky nebyla vůbec jednoduchá. Zná ji spíše z vyprávění. Tehdy mu bylo deset měsíců.
"My jsme utekli přes Jugoslávii a dvakrát jsme se snažili utéct bezpečně vlakem nebo přes hranice autem. Pokaždé nás ale chytli. Když se to stalo podruhé, varovali nás, že příště už to bude vypadat úplně jinak, než že nás jen otočí a pošlou zpátky. Poslední varianta útěku byla fireballem, což je taková závodní loď. Ona tu cestu skoro nepřežila, byla to závodní loď na sladkou vodu, ne na slanou. Tohle mám po tátovi. Preferuji spíš rychlost, než bezpečí," uvedl Hudec.
Hudcova rodina pokračovala dále do Německa a Kanady.
"Přes Slovinsko jsme jeli do Itálie, na ambasádu v Miláně. Dneska by nás asi zastřelili, táta byl totiž hrozně vousatej a opálenej, vypadali jsme jako dnešní uprchlíci. Ochranka na letištích byla taky jiná. Dostali jsme se na letiště v Miláně a chtěli jsme jet do Německa. Koupili jsme letenky a ten pilot nás vzal do letadla pod křídlo a de facto nás vyhodil v Německu na letišti, přestože jsme neměli ty správné doklady. Osm měsíců jsme pak byli v uprchlickém táboře Donaueschingen. Byl to pilot normálního komerčního letadla. Dodneška nevím, kdo ten pilot byl. Bylo by zajímavé zjistit, kdo nám tenkrát pomohl," uvedl Hudec.
"Lyžovat jsem se naučil pak v Rakousku. Každý víkend jsme jezdili na hory, táta trénoval nějaký německý tým. Malé děti kolem dvanácti let, mě byly asi dva. Jezdil jsem za nimi a tam jsem se naučil jezdit. První závody jsem jel v Rakousku. Pak jsem odjeli do Kanady," vysvětlil Hudec.
Hudec pak začal závodit hlavně v Kanadě, kde ho trénoval jeho otec, československý mistr republiky v alpském lyžování Jan Hudec starší.
"Kapitolu Kanada úplně uzavřít nemůžu. Stůl se jakoby otočil, ta kapitola je teď větší v Čechách. V Kanadě mám ale syna, což je pro mě hrozně důležitý. Mám tam i byznys, mamku a mladšího bráchu, který se tam narodil. Třicet let se nedá zapomenout. Nedá se říct, jestli jsem pyšnější Čech nebo Kanaďan, ale jsem strašně pyšný, že budu mít české barvy na kombinéze," uvedl Hudec.
Hudec zvládá češtinu velice dobře, přestože v anglickém jazyce se cítí mnohem silnější.
Teď jsem vděčný, že umím česky. Já jsem se naučil psát a číst česky až když mi bylo asi patnáct. Ale měl jsem dobrý základ, když jsem začal cestovat do Čech," řekl Hudec.
"Těžké je to například ve vztazích. Neumím se česky tak dobře vyjádřit. Na normální mluvení je to v pohodě. V angličtině ale dokážu vyjádřit lépe pocity a používat lepší slova. V angličtině jsem fakt dobrý," smál se Hudec.
"Od té doby co jsem s Ondrou a s klukama, tak si zanadávám občas i česky," smál se Hudec.
Hudec: Chci sbírat body na začátku, abych byl připravený na MS
"Chci začít v Lake Louis, tam budou lidi, co mě viděli vyrůstat od pěti šesti let a viděli celou moji kariéru. Byla by čest tam něco zajet v prvním závodě. Chci jezdit rychle od prvního závodu a směřovat to k mistrovství světa. Na to že jsem dva roky nezávodil, si pořád myslím, že něco můžu vykouzlit. Pokud budu jezdit první patnáctku, tak je to dobrý. Když mám ty body, tak z toho místa můžu najednou poskočit na bednu. Chci se držet v té čelní skupině, je to dobré i pro sebevědomí," řekl k plánům na sezónu pětatřicetiletý závodník.
"Motivaci mám. Kvůli mému kolenu to nebylo tak dobrý, jak by to mohlo být, ale s tím jsem smířený tak pět, šest let. Mám jedenáct operací kolena a mé největší úspěchy přišly potom, co mi někteří říkali, že to mám vzdát. I mamka. Ne že by mi nevěřili, ale říkali, že mám zkusit něco jiného. Ale ty výsledky skutečně přišly až spíše potom a tím pádem mám z toho tu zkušenost. Příprava nemusí být taková, jako jsem jí měl před patnácti rukama. Musím být chytrý, zdravý a mít aspoň sílu udržet tu zatáčku a oblouk, co jsem schopný udělat. Být silný na to, abych mohl lyžovat tak, jak chci," svěřil se Hudec.
"V minulosti pro mě bylo nejvíc frustrující to, že jsem nemohl udělat ten oblouk tak, jak jsme si to představoval. Zajet nějaký patnáctý, dvacátý místo, když člověk jede po jedné noze, to mě nebavilo," řekl Hudec.
Hudec se svěřil i se svými speciálními plány ohledně jednotlivých závodů světového poháru.
"Určitě se budu soustředit na super-g. Pokud to bude opravdu dobrý, tak bych chtěl sjet nějakou kombinaci a případně zkusit obřák v Beaver Creeku. Jestli se objeví nějaký vyloženě rizikový sjezd co se týká terénu, klidně ho vynechám. Důležité bude najezdit nějaké body na začátku sezóny a pak být připravený na mistrovství světa," dodal Hudec.
Hodně lidí ho zrazovalo, že se po sérii zranění už nemá vracet, že to již nemá význam.
"No já tohle moc nehrotím. Když to přijde od mamky nebo rodiny, tak dobrý. Ale když to řekne někdo cizí, tak to nemá váhu. Lidi se samozřejmě neradi koukají na to, jak se někdo trápí a chodí víc na fyzioterapii než na trénink, ale každý má svoje. Já nejsem zase takový blázen, že to musím za každou cenu udělat. Pokud bych se opravdu hodně trápil a myslel si, že prostě nemůžu podat dobrý výkon, tak bych to dál nedělal," řekl olympijský medailista ze Soči Hudec.
Svoji jedinou olympijskou medaili získal právě v super obřím slalomu.
"Super-g je bláznic, rychlej obřák. Musíte to mít perfektně zapamatované. Je to těžší než sjezd, na ten máte skoro tři tréninkové jízd. Na super-G musíte být fit a musíte být chytrý. Není to jen o síle, musíte vědět, kdy brzdit, kdy přidat. Ty sjezdy vyhrávají hlavně závodníci přes třicet pět let. Je to zajímavý, ale je to hlavně o jejich zkušenostech," dodal Hudec.
Hudec se rozpovídal i o Ondřeji Bankovi, který už sice závodění pověsil na pomyslný hřebík, Hudec by se jeho návratu ale vůbec nebránil.
"Já si myslím, že by to bylo super, kdyby se ještě nechal přemluvit. Pro mě by to taky bylo super. Měl bych parťáka na svěťáky. Je to sice individuální sport, ale strašně moc dělá ten tým. I to, že můžeš trénovat s lepšími. Ovšem když pak stojíte v Kützbühlu, nikdo už vám samozřejmě nepomůže," nechal se slyšet Hudec.
I co se týče zranění, mohl by si s Bankem vyprávět celé dny. "Jsme si v tomhle trošku podobní. Já jsem měl zranění možná víc, on je ale měl zase drsnější. Mám před ním velký respekt, co dokázal. Kolikrát mi ho bylo opravdu líto, když byl po prvním kole třeba druhý a pak těsně před cílem spadl. Ale to už jsou takové smůly, které prostě neovlivníte. Je to taková těžká životní škola," řekl Hudec s nadhledem.
Hudcovi neunikly ani jeho taneční pohyby, kterými se momentálně prezentuje v televizní taneční soutěži.
"Je to blázen, že dělá to tančení, než kdyby šel zpátky na trať. On to přiznal sám, že nechápe, jak se mohl nechat takhle vyhecovat. Já osobně bych to ani náhodou nedal, protože bych umřel stydlivostí," dodal Hudec.
