Proslavila ho voda. A voda jej i zabila. Přesně před čtyřiceti lety přeplaval slavný sportsmen František Venclovský jako první Čech kanál La Manche. Když vylezl na břeh prohlásil legendární, nezapomenutelnou a tolikrát omílanou přerovskou floskuli: "Já su tak šťastné." A "šťastné" byl. Do poslední chvíle.
Venclovský měl v životě jen jeden velký sportovní sen. Dostat se na olympiádu a tam bojovat za československé barvy. Nadějný boxer se připravoval na římské olympijské hry v roce 1960, jenže osud zařadil zpátečku, následně úplně jinou rychlost a vše zakončil "hozením do vody", která udělala Venclovského slavným.
V roce 1957 zažil první ze dvou těžkých nehod. Při gymnastickém tréninku si vážně poranil páteř. "Doktor ke mně přišel a řekl: ´Franto, už nikdy nebudeš chodit.´ Byl jsem zděšený. Ale pak jsem mu odpověděl: ´Ne. Já budu chodit,´" vzpomínal Venclovský na svůj velký boj, který následně "vygradovalo" ještě vážné zranění hlavy.
Normální člověk by se asi z temného depresivního stavu nulové budoucnosti dostával ztěžka, Venclovský, voják z povolání, však buldočí vůlí nakonec dokázal, že psychika a fyzická trénovanost dokážou porazit neblahé doktorské zvěsti. "Začal jsem hodně plavat a chytlo mě to."
Z ringu do moře
Dlouhé pobyty v bazénu byly zásadní součástí rehabilitace. Z boxera se stával nadšený plavec. A stejně jako v ringu i v bazénu si Venclovský vysnil svůj cíl, svoji metu. Již dlouhá léta obdivoval dálkové plavce, především ty, kteří dokázali pokořit bájný a náročný
Třináct let po těžké nehodě, která mu měla do života implantovat invalidní vozík, se poprvé pokusil o překonání kanálu. Tenkrát, v roce 1970, mu to nevyšlo. "Už jsem viděl anglické břehy, ale bylo špatné počasí a já byl naprosto vyčerpaný. Dál už to nešlo."
Vrátím se. To slíbil už ve chvíli, kdy na záchranném člunu jen ztěžka popadal dech. A vrátil se. V červenci roku 1971 už dokázal téměř sedmapadesátikilometrovou trasu přeplavat.
Trvalo mu to 15 hodin a 26 minut. Na břehu vykřikl onu slavnou přerovskou větu, která symbolizuje slavný výkon prvního Čecha, jenž
Stejnou trasu si dala plavecká celebrita i v roce 1975, tenkrát byl třetí nejrychlejší ve své věkové kategorii. "Plavání se stalo mým osudem," říkával, aniž by tušil, jakou má pravdu.
Ztuhl ve vodě...
Venclovský zemřel v roce 1996. Téměř ve vodě své nejmilovanější řeky Bečvy. "On tu Bečvu tolik miloval, ani do Olomouce se kvůli ní nechtěl odstěhovat," vzpomínala v deníku Blesk Venclovského žena Pavlína.
A pak popisovala okolnosti nešťastné události: "Bylo to v listopadu roku 1996 na udělování přerovského vyznamenání, kdy se seznámil s dalším vojákem. Domluvili se na druhý den, že mu ukáže, jak se plave v Bečvě. On v té vodě najednou ztuhl, nemohl se ani hnout. Týden byl v nemocnici a po několika dnech doma se mu udělalo v noci špatně..."
Příběh byl u konce. Manželka Pavlína vzpomíná na poslední chvíle na chirurgii: "Když ho otevřeli, už to bylo špatné. Sraženina krve mu ucpala tenké střevo. Byla jsem s ním až do poslední chvíle, držela jsem ho za ruku. Snažil se mi dát najevo, že ví, že jsem u něho..."
