"Hele, to je Kiki a Maki!" ukazuje prstem malý chlapec během focení českých beachvolejbalistek. Není rozhodně jediný, kdo na nich ulpí pohledem. Kristýna Kolocová a Markéta Sluková mají vše, co by měly sportovní celebrity mít. Jsou zajímavé, pohledné a především úspěšné. Chybí jediné - medaile z olympiády.
Máte před sebou jednu z nejtěžších sezon kariéry, v níž se chcete kvalifikovat na olympijské hry v Rio de Janeiru, vkrádá už se vám do mysli nervozita?
Kristýna: Teď zrovna ne.
Markéta: Nervozitu máme i nemáme, je to dlouhodobý cíl. Samozřejmě bychom tam chtěly, zkušenost z naší první olympiády v Londýně (skončily tehdy senzačně páté, pozn. aut.) je nezapomenutelná a je to to nejlepší, čeho může sportovec dosáhnout. Je to ale ještě strašně dlouhá cesta, máme před sebou celou příští sezonu, která bude kvalifikační, k tomu polovinu té další. Hrozně záleží na tom, jak se nám bude dařit. Takže potřebujeme zahrát výborně každý turnaj, abychom posbíraly dobré výsledky. Je to ale sen, cíl.
Kristýna: Jsme rády, že už jsme na olympiádě byly a víme, že na to máme, že jí máme v životním seznamu odškrtnutou. Kdyby to nakonec nevyšlo, nebylo by to takové zklamání. Londýn byl životní sen, tohle je už "jen" druhá olympiáda. Nervozita už je menší.
Markéto, už delší dobu jste zasnoubená s rakouským trenérem Simonem Nauschem. Nastane letos nějaký posun?
M: Pořád jsme zasnoubení, v zimní přípravě jsme se neodzasnoubili (smích). Ale letos to vůbec není prioritou. Řekli jsme si znova, že naším cílem je olympiáda v Riu a tyhle věci budeme řešit až potom. Ani jeden z nás teď nemá kapacitu v hlavě na řešení toho, jaké si vzít střevíčky a kde se vezmeme. Nemáme na to teď myšlenky, letos určitě ne a možná ani příští rok.
Kristýno, platí stále, že jste hlavní adeptkou na svědkyni?
K: Já doufám! Stejně jako Simon nemůže vzít zpátky svoje rozhodnutí, tak i Markéta nemá šanci se rozhodnout jinak (smích).
Veřejnost vás zná jako dvojici. Vy však stále říkáte, že váš tým tvoří trojice lidí a že hlavní zásluhu na vašich úspěších má právě trenér Simon. V čem je tak výjimečný?
M: Je boží! (smích)
K: Může za to i jeho národnost, mentalita. Je trochu jiný než my. Je zcestovalý, má jiné zkušenosti. Vede nás takovým "nečeským" stylem. Je stoprocentně oddaný tomu, co dělá. Předtím jsme potkávaly trenéry, u nichž jsme měly pocit, že tomu dáváme víc než oni. Pro Simona bylo i sto procent málo. Do tréninku investuje vše, co v sobě má. Stejně jako my tím žije a nebere to tak, že je to jeho práce. Takový člověk se hledá těžko v jakékoliv branži a my máme to štěstí, že jsme ho potkaly.
M: Říká, že on je jako dobré běžecké boty. Dobrý sportovec v nich může podávat skvělé výkony. Když máte tragéda a dáte mu výborné boty, je mu to k ničemu.
Markéto, jste tedy vlastně zaměstnavatelkou svého přítele?
M: Dá se to tak říct a vlastně to tak i je. Ale neříkala bych to moc nahlas a už vůbec ne německy nebo anglicky (smích).
K: Mělo by to být nastaveno tak, že jsme to my dvě, které rozhodují. Ale za těch pět společných let jsme si zvykly na to, že my TŘI jsme tým. Není to tak, že by mu řekla Markéta, že od zítřka nemá peníze, protože zlobil.
M: Doma si z toho děláme srandu, že když neumyje nádobí, nedostane zaplaceno. Mužskou ješitnost dal ale hodně stranou. Je pro nás nepostradatelný.
Spousta lidí by si mohla myslet, že takový vztah dlouhodobě nemůže ve vrcholovém sportu přinášet dobrotu. Ale spolupracuje s vámi už více než šest let...
M: Rozumím lidem, kteří nám nevěřili, chápu tu skepsi. Jsem na nás strašně pyšná, že jsme to zvládli, každý z nás to měl těžké. Kristýna cestuje s námi jako párem a ona svého přítele s sebou nemá. Je to o kompromisu, toleranci a respektu. I po těch letech nás to všechny baví, je to pro nás taková malá firma, která funguje. Je mi upřímně jedno, pokud nám někdo nevěří.
Počítám, že během tréninku vám ale vůbec nepomáhá, že jste jeho partnerkou, je to tak?
M: Naučila jsem se oddělovat to, že na mě při tréninku neřve můj přítel, ale trenér. Abych mu neřekla, že kvůli tomu nebude sex tři týdny... (smích)
K: To tam zase napíšou, proč jim to říkáš!
M: Simon je stejně přísný na mě, jako na Kristýnu. Naučil se za ty roky způsoby, jakými na nás musí. Mně navíc vyhovuje, že si o některých volejbalových věcech můžeme doma promluvit.
Máte chvíle, kdy si o volejbalu naopak zakazujete hovořit?
M: Ano, taky se samozřejmě někdy pohádáme, máme toho plné zuby. Nejsme svatý pár, kde by bylo vše skvělé a růžové. Umíme najít správnou chvíli, kdy je toho dost a potřebujeme mít i vlastní, osobní život.
Dělalo vám někdy to, že Simon je i váš trenér, problém?
M: Někdy a dělá doteď. Samozřejmě, jsem ženská a mám své momenty. Ani se Simonem to někdy není lehké. Jsou i chvíle, kdy máme svých rolí plné zuby a není to jednoduché. Globálně to ale není velký problém.
Jak to snášíte vy, Kristýno?
K: Dobře. S každou z nás se baví jinak, hledá cestu, která nám vyhovuje. Ale někdy najde i tu špatnou. Občas netuší, že nás píchne do bolavého místa. Naučila jsem se to nevnímat.
Neprošla jste si obdobím, kdy byste se cítila jako páté kolo u vozu?
K: Jsem splachovací, některé věci tolik neřeším. S mou povahou se tyto věci snáší snáze. Možná kdybych byla větší snílek, více citlivější, tak bych z toho byla občas špatná. Samozřejmě, když jdeme společně na večeři a oni jdou za ruku, tak tam jsem ta třetí, toho by si všiml i slepý. Náš vztah je ale relativně harmonický. Z dovolené mi třeba posílají fotky, že našli Kiki a na snímku je nějaká ovečka nebo něco podobného, takže i když páté kolo u vozu nemají, tak si na mě vzpomenou. Dlouhodobě mi ta situace nevadí, zvykla jsem si. Občas jsem ale ráda, když mám u sebe přítele a nejsem stranou.
S vámi přítel na turnaje nejezdí?
K: Občas ano, ale jen do bližších destinací. Aby jel na čtrnáct dní do Číny nebo Brazílie, to nám přijde zbytečné. Právě on si pak připadá jako páté kolo u vozu. (smích) Jsme zvyklí spolu fungovat ve třech a on to tak trochu narušuje.
Nestálo by za zkoušku, aby si vaší situaci vyzkoušela na vlastní kůži Markéta?
M: Mně by to asi nevadilo, kdybych jim mohla škodit. (smích)
K: My se Simonem máme svůj vlastní druh komunikace, svůj druh humoru, který nám vyhovuje a jí tolik ne.
M: Řekni to! Že si z lidí děláte srandu a škodíte!
K: Baví nás Markétu provokovat tím, že děláme věci, které jí trochu vadí. Pak je naštvaná a stydí se za nás.
Jak na turnajích spíte na pokojích?
M: Jakmile začne turnaj, jsme s Kristýnou. Před ním, nebo po něm, jsem se Simonem. Jak sezona postupuje a máme sebe už chvílemi plné zuby, je pro obě snazší, že máme svůj klid. Když se ale hraje, musíme myslet na volejbal. Není to tak, že bychom se mezi zápasy vodily za ručičky. Záleží také na tom, jak je hotel drahý. Třeba v Moskvě hrozně, takže tam Simon spí třeba patnáct kilometrů daleko v nějakém levnějším.
K: Už je nám to hlavně jedno, nijak to neřešíme.
M: Řekni hlavně, že mě občas ani jeden nechcete! Přehazují si mě na recepci, to je součást toho jejich "strašně vtipného" humoru.
