Lezec Adam Ondra se minulý týden vrátil z USA, kde přelezl v rekordním času nejtěžší vícedélkovou cestu na světě Down Wall, a dnes si sám odprezentoval hodinovou přednášku o své sezoně. Hovořil o krizi, o tom, jak lezec ve stěně vykonává potřebu, zopakoval, že snad olympijský "paskvil" v podobě kombinace tří disciplín jeho sportu pomůže, a přeje se, aby jeho příběh naučil lidi nežít jen obyčejně, ale s vášní.
Po zdolání Down Wall ležel se svým týmem dlouho na skále a jen se kochal výhledem do dálky. "Je to nepopsatelný zážitek. Bylo to obrovské zadostiučinění," vzpomínal dnes na tiskové konferenci Ondra na to, co prožíval po úspěchu, který ocenil celý svět. "Radost po osmidenním lezení je taková dlouhotrvající," dodal s úsměvem.
Ondra patří k nejlepším lezcům světa, což sám několikrát uvedl. "Patřím určitě mezi nejužší špičku," řekl brněnský rodák, ale věta z jeho úst nezněla nafoukaně. Hovoří za něj výkony. Patří k minimu lezců, kteří zdolali nejobtížnější cesty označené 9b+, je mistrem světa v lezení na obtížnost, vicemistrem v boulderingu a k tomu přidal nyní ohromující výstup na Down Wall. "Tyhle tři úspěchy jsou na stejné úrovni."
Předností Ondry je fakt, že dokáže svoji sílu využít stoprocentně v samotném lezení. "Dokážu lézt co nejefektivněji a co nejjednodušeji," řekl Ondra.
Při lezení v masivu El Capitan v Yosemitském národním parku v USA se dostal i do nezvyklých problémů. Především psychicky strádal, a to především při čtrnácté délce, o jejíž zdolání se během čtvrtého dne neúspěšně několikrát pokoušel. "Bylo to to nejhorší, co jsem zažil," připustil. Nebyl si jistý, jestli situaci zvládne, ale nakonec to dokázal. "V lezení je třeba se uvolnit tak, že roli mysli přebírá intuice, protože v ní nejsou pochybnosti, není v ní strach a všechno se děje přirozeně. A to mi nešlo, ale za pomoci blízkých jsem to překonal," řekl Ondra.
Ve stěně byl osm dnů, z toho čistého času lezl asi patnáct hodin. Spal ve stanu na lanech ve stěně a i hygienu musel zvládat ve výšce 500 metrů nad zemí. "Vodou musíme šetřit, maximálně si tak umyju ruce, ale čistili jsme si zuby," vyprávěl a také prozradil, jak se vykonává potřeba. "Malá se vykonává, že to jen pustím dolů a déšť to umyje. Velká potřeba je komplikovanější, to se musí do pytlíku a všechno si potom donesete dolů."
Péči musí věnovat kůži. Lezec nesmí mít bříška prstů příliš měkká, aby se nesedřel, ani moc tvrdá, protože by mu klouzala. "Používají se různé krémy, které kůži vysušují. Občas jsem, co se týče péče o kůži, jako ženská," řekl Ondra.
Jeho úspěch na Down Wall vyvolal velký ohlas, což ho trochu překvapilo. "Nemyslím, že lezu lépe než loni nebo předloni, ale snad je to důkaz, že se lezení dostává i mezi širší veřejnost," řekl.
Díky medializaci by rád propagoval sportovní lezení a byl by rád, kdyby kohokoli bez ohledu na věk přiměl k tomu, aby začal lézt. "Ještě větší radost bych měl, kdybych lidi motivoval k tomu, že stojí za to žít. Že stojí za to snít a mít vášeň, kterou lidi dělají, a ne že budou žít rutinní život a chodit do práce, která je nebaví, což nevede k šťastnému životu. To by bylo zadostiučinění, kdybych lidi takhle motivoval," řekl třiadvacetiletý Ondra.
Teoreticky mu může pomoci zařazení sportovního lezení na olympijské hry v roce 2020 v Tokiu. "Kombinace tří disciplín je dost kuriózní, je to pro mě paskvil, ale snad se díky olympiádě zviditelní i tyto myšlenky, které bych chtěl šířit," uvedl.
V budoucnu chce dál pracovat na nejobtížnější lezecké cestě 9c v Norsku v oblasti Flatanger. "To je srdeční záležitost," řekl. Myslí už na olympiádu v Tokiu a lákají ho další stěny, jako je El Capitan, a třeba ve větších nadmořských výškách. "Někde v Patagonii, Karákoramu, Grónsku, tam takových stěn je spousty, ale ještě se na to úplně necítím. Musím získat víc zkušeností," řekl. Osmitisícovky ho ale nelákají. "To je něco tak radikálně jiného. Svým talentem na skalní lezení bych plýtval," prohlásil.
