Extrémní závod určený pro širokou veřejnost? To je běžecký Vltava Run, jehož třetí ročník se uskutečnil minulý týden na trase Zadov - Praha. Na trať dlouhou 360 km se vydalo minulou sobotu rekordních 2834 běžců v 243 týmech. Tomu nejrychlejšímu Beermental teamu to trvalo ze Šumavy do pražského Braníku bez necelých tří minut 23 hodin. Řada účastníků ale měla skromnější cíl: vyčerpávající dobrodružství dokončit. "Běžíme na pohodu," často znělo z jednotlivých táborů. V tomto duchu se pak nesla celá akce.
Startovalo proběhl v brzkých ranních hodinách kousek od šumavské Kvildy. První běžci se dostali na trať už v půl šesté ráno, další následovali ve čtvrthodinových intervalech až do sobotního odpoledne. Ve startovním prostoru panovala po celou dobu výborná nálada plná odhodlání. Někteří nemohli dospat začátku, tak stanovali na přilehlé louce nebo v autech na parkovišti. Pro mnohé z nich to byla navíc první zkušenost s podobnou akcí.
I když někdy nepanovalo úplně ideální počasí, na startu a i během závodu to málokoho rozházelo. Před závodem to s meteorologickými podmínkami ale nevypadalo moc valně, časem se však mraky roztrhaly a po většinu běhu svítilo sluníčko.
Úvodní etapy vedly nejkrásnějšími zákoutími Národního parku Šumava podél zdejší železnice až na Lipno.
Odtud další kroky závodníků směřovaly k Českému Krumlovu a dále přes českobudějovickou náplavku kolem Hluboké nad Vltavou, Temelína, Orlické a Slapské přehrady až do Prahy.
"Lokality jsme vybírali tak, aby si běžci užili zajímavé trasy, divokou přírodu a krásná místa jižních a středních Čech," uvedla jedna z organizátorek Květa Landová v tiskové zprávě.
Přes náročnost tratě se do cílového prostoru dostala většina z účastníků. "Všechny týmy si zaslouží uznání, všichni běžci podali fantastické výkony a i přes drobné komplikace do cíle nakonec dorazilo 241 týmů, dva z týmů z technických důvodů, nebo kvůli zranění více svých běžců závod nedokončili. Atmosféra během celého závodu byla skvělá," doplnila Landová. Rozdíl mezi nejrychlejším a nejpomalejším týmem činil přes půl dne, přesto se všichni mohli cítit jako vítězové.
PODÍVEJTE SE NA POVEDENÉ SHRNUTÍ JEDNOHO Z ÚČASTNÍKŮ VR 2016:
Letošní ročník byl také specifický tím, že narostla výrazně kapacita. "Oproti loňsku na trať vyrazilo o 66 týmů více. Zájem byl tedy opět obrovský a podle reakcí na letošní ročník soudíme, že bude i o ten příští," komentovala Landová. To se podepsalo i na zvýšení konkurence. Beermental team marně proháněli druzí slovenští Monsters Slovakia Attack společně s loňskými obhájci primátu HSH Suunto Service Team, kteří i přes zlepšený čas o několik sekund ztratili na vítěze přes hodinu. "Tenhle závod je odlišný od všech ostatních. To se mi na něm líbí," pochvaloval si Václav Klomínský, který jako kapitán dával dohromady běžce letos bronzového celku.
Právě dobrá logistika je klíčem k úspěchu. To potvrdil i lídr "Suunta" Klomínský. "Být všude včas, nebloudit a mít dobře nastudovanou trasu pro noční úseky pro případ zničení značení. Důležité je také nemít v týmu slabinu," doplnil s tím, že získané zkušenosti z minulého rok mu dovolily si letos závod daleko více užít.
Ve shonu za co nejlepšími časy se chyb na předávkách dopouštěly mnohé týmy. Bizarních doběhů, kdy běžec honící každou sekundu hledal dalšího člena štafety marně, bylo mnoho. A tak se třeba v Rožmberku předávalo skoro na záchodě, odkud vyběhla do svého úseku za velkého aplausu jedna ze slečen. V Zátoni se před předáním štafety zase klesalo z prudkého kopce, který byl ještě umocněn deštěm a leckdo končil mezi diváky. Všude to ovšem parádně žilo.
Velkou roli při předávání štafetových kolíků v podobě mobilních GPS "krabiček" hráli dobrovolní hasiči, kteří zajišťovali bezproblémový chod akce a leckde se starali o uvolněnou atmosféru. Zde se ale museli vypořádat s přeháňkou.
O zajímavé příběhy na trati nebylo ovšem nouze. Na trati bylo ostatně možné potkat i legendárního Forresta Gumpa.
Zcela od ostatních se vymykal tým Nadace Leontinka, který byl sestaven pouze z nevidomých běžců a jejich trasérů. Přes svůj handicap neskončili zdaleka poslední a po celou délku tratě vzbuzovali velký respekt. I oni se ale museli potýkat s problémy jako ostatní a nevyvarovali se chyby na předávce. Jednoho z členů totiž zapomněli na konci jednoho úseku a toho pak museli za zbytkem výpravy dopravit pořadatelé. Naopak dvojnásobnou radost z dobytí cíle měl člen Scrambled Legs Iain Fanthorpe, který rovnou z Braníka pokračoval do nedaleké porodnice v Podolí za svým čerstvě narozeným synem.
Velkým tématem závodu byl také spánek. Ten byl pro závodníky nakonec větším nepřítelem než odběhnuté kilometry. Mezi etapami se dalo bezplatně složit hlavu v tělocvičně v Týně nad Vltavou. Člověk vedle člověka. Všichni zachumlaní do spacáku vděční za pár hodin spánku.
Ale pozor! Třeba i tři hodiny v takové poloze byly brány za velký luxus. V těžko popsatelné atmosféře plné únavy, napětí ale i všudypřítomné euforie byl samozřejmě největší zájem o sprchu. Vládla zde ohleduplnost. I tak zde byl neustálý "tichý" šrumec, protože se jednotlivé posádky neustále střídaly v příjezdech a odjezdech, zatímco někdo z nich byl vždy na trati.
Zvláště další den se spalo všude, kde se dalo. Ne všichni totiž mohli využít služeb Týna nad Vltavou. A sil bylo na finiš potřeba. Takhle to například vypadalo v kempu na Živohošti.
(Ne)žilo to ani na jedné z posledních předávek nedaleko cíle v Hradišťku, kde závodníci často volili před samotným během "zakuklení" na travnatém pažitu kolem silnice.
Pocit v cíli byl ovšem pro všechny stejný. Ať doběhli první, nebo poslední. Byl prostě k nezaplacení.
