Ve Velké Británii jsem byl mnohokrát, na nejrůznějších místech, pracovně i jako turista. Nebo na ragby. Protože ragby se (stejně jako spousta moderních sportů) narodilo v Anglii. Hraje se tu všude a má skvělou úroveň. Ovšem ještě nikdy jsem nebyl v Cardiffu.
Ve Walesu, jehož je Cardiff hlavním městem, je ragby absolutní jednička. Zatímco v Anglii či ve Skotsku vede v popularitě fotbal a pozornost všech se rozprostírá mezi mnoho dalších sportů, ve Walesu je to jasné - ragby je tu fenomén.
Taky je to jediný sport, ve kterém jsou Velšani, malý třímilionový národ, světová velmoc. A právě v Cardiffu je jejich svatostánek - národní ragbyový stadion Millennium Stadium s kapacitou přes sedmdesát tisíc diváků. A se zatahovací střechou. Je to druhý největší stadion na světě s tímto zařízením a vzhledem k tomu, že ve Walesu prší téměř pořád, je to celkem praktické.
Když se mi podařilo shodou náhod na poslední chvíli získat dva lístky na letošní ragbyové mistrovství světa právě do Cardiffu, na utkání Austrálie - Fidži, mé srdce zaplesalo. Jednak se jedná o velmi silné týmy, což slibovalo skvělý zážitek, jednak se podívám na stadion v Cardiffu a doplním si tak své "stadionové vzdělání".
Kopat, nebo nést?
Ragby podle legendy založil student William Webb Ellis, když při školním utkání v roce 1823 na střední škole v městě Rugby uchopil míč do rukou a rozběhl se s ním směrem k soupeři. Tato legenda se cituje všude, William Webb Ellis má v Rugby sochu a jmenuje se po něm i pohár pro mistry světa. Skutečnost bude samozřejmě trochu prozaičtější. 
Dnešní ragby a fotbal se asi tak prvních sto let vyvíjely pospolu. Šlo o formu hry, kdy se míč mohl kopat nohou i chytat rukama. Psaná pravidla neexistovala a tak se týmy středních a vysokých škol, které se v tomto sportu utkávaly, domlouvaly na přesných pravidlech vždy před hrou. Studenti školy v Rugby propagovali styl hry, kdy se míč více nosil a smělo se s ním i běhat. Jejich verzi se tak začalo říkat "fotbal podle pravidel školy v Rugby", zkráceně "Rugby Football", později už jen "rugby". A William Webb Ellis byl zřejmě jedním z aktivních propagátorů této formy hry.
První psaná pravidla vznikla v roce 1845, ale školní týmy se i nadále věnovaly oběma variantám, tedy i "fotbalu podle pravidel univerzity v Cambridge", která naopak ctila styl s převážným vedením míče nohou (i v této verzi hry se mohl míč chytat do rukou, ale nesmělo se s ním běhat). Pravidla této formy byla sepsána roku 1861. K úplnému oddělení sportů pak došlo až v roce 1871. Tehdy se oddělila ragbyová Unie (RFU) od fotbalové Asociace (FA) a každá škola či klub si zvolily, které formě se budou nadále věnovat.
Získat spolucestujícího do Cardiffu bylo snadné. Můj bratr ragby také léta hrával a je dodnes ragbyovým nadšencem. Ovšem jak se tam dostat? Lístky jsme měli na jedno jediné utkání a proto jsme chtěli minimalizovat "pracovní nepřítomnost" na co nejkratší dobu. Ideálně na jeden den. Ráno tam, večer zpátky. To se ovšem ukázalo jako logistický oříšek. 
Dostat se letecky do Cardiffu je hodně komplikované. Daleko jednodušší se ukázala cesta přes Londýn. Letadlem do Londýna, vlakem do Cardiffu, večer vlakem zpět, hodně brzy ráno letadlem do Prahy a hurá, dopoledne už můžeme zase sedět v práci. Trošku nevyspalí, ale co se dá dělat (celý výlet, tedy letadlo do Londýna a zpět, vlak do centra a zpět, dvě cesty metrem, vlak do Cardiffu a zpět a jedna noc v hotelu na letišti vyšel na 5 500 Kč na osobu).
Ragby kam se podíváš
Hned po příletu do Londýna zaznamenáváme ragbyovou výzdobu. Ragby je prostě všude: na letišti, v ulicích, v obchodech, na nádražích, v metru. A všude procházejí lidé v ragbyových dresech. Muži, ženy i děti. Což není nic proti tomu, co nás čeká v Cardiffu.
Vlak do Cardiffu je plný ragbyových fanoušků všech možných národností a mluví se jen o ragby. Kdosi pouští rádio s přímým přenosem z jiného utkání. Lidé si hlásí aktuální stav přes celý vagón. A řeší se i zajímavosti týkajících se hráčů účastnících se na letošním mistrovství.
Celkem dvaceti jedna hráčům na MS je třicet pět a více let. Takže by mohli hrát ve veteránské kategorii (ta je právě od třiceti pěti let výše). Ukazuje se, že mladická rychlost a výbušnost je samozřejmě důležitá, ale zkušenosti jsou k nezaplacení. A ragby, ač vypadá tvrdě, se dá hrát na špičkové úrovni do poměrně vysokého věku. Obzvláště pokud ho porovnáme s jinými sporty. Jarda Jágr je unikát a Štěpánka Hilgertová taky, ale v ragby je to celkem norma.
Rodinná pouta
Na letošním MS jsou taky unikátní sourozenci. Alesana a Vavae Tuilagiové nastupují za Samou. Jsou ze šesti synů, kteří všichni hrají v Anglii. Ten nejmladší z nich, Manu Tuilagi, který v Anglii žije od dětství, se probojoval pro změnu do anglické reprezentace. Ovšem letos měl konflikt s taxikářem a s policií a byl z reprezentace nekompromisně vyřazen. Bratři už proti sobě na hřišti nastoupili, ale tentokrát to nehrozí.
Zato se Samoe podařil jiný kousek: v jednom utkání vyběhli na hřiště naráz tři bratři, tentokrát ovšem Pisiové. V jednu chvíli hráli za Samou bratři George Pisi, Tusi Pisi a Ken Pisi, všichni tři v útoku. Ragby je prostě na Samoe rodinná záležitost.
Stadion v Cardiffu je přímo v centru města, hned vedle nádraží. To má své výhody (a jak zjistíme při odjezdu, i své nevýhody). Celé centrum města je uzavřené pro auta a je to jeden velký karneval. Putují tu davy v ragbyových dresech tam a zase zpět. Na každém rohu stojí dobrovolníci a do amplionů vykřikují, kam se dostanete právě touhle ulicí. Kolem stadionu je jedna hospoda vedle druhé.
Pivo teče proudem, fanoušci se společně fotí a hulákají ragbyové popěvky. Za stadionem je obří fanouškovská zóna s velkým plátnem, se stánky s občerstvením a s oficiálním obchodem MS. Na pódiu probíhá jakýsi kulturní program, ten ale nikoho nezajímá. Všichni jsou tu kvůli ragby. Tesně před utkáním začíná pršet a stadion zatahuje střechu. Hrají se hymny a utkání začíná.
Naprostá většina diváků fandí papírově slabšímu týmu - Fidži. Já jsem pro tuto příležitost provětral svůj australský dres, který jsem dostal od australského kamaráda. Nicméně všichni se radují především při každé povedené akci. Tleská se všem únikům a zákrokům obou stran. Austrálie vítězí, ale tým Fidži předvedl dobrý výkon a nemá se za co stydět.
Utkání skončilo, spěcháme k nádraží. Zatímco při příchodu bylo umístění stadionu v centru města výhodou, při odchodu se projevují všechny jeho nedostatky. Když se ze stadionu vyhrne naráz sedmdesát tisíc lidí, ulice prostě nestačí. I přes snahu policie a dobrovolníků se všude tvoří obrovské fronty. Pětiminutová cesta k nádraží tak trvá hodinu, vlak na Londýn je zoufale přecpaný. Později se od místních dozvídáme, že lepší jsou autobusy.
Po dlouhém dni jedeme nočním poloprázdnýám metrem k letišti. Nastoupí místní mladík a podívá se na můj dres: "Kolik to skončilo?" "28:13", hlásím. "Pro vás?" Chvíli přemýšlím, co tím myslí, pak mi docvakne, že mám na sobě australský dres. "Jo, pro nás." Chlapík se usměje, poděkuje a začte se do svých novin. Inu Anglie.
Autorem textu je Martin Charvát, aktivní ragbista, nadšený propagátor ragby a spolumajitel a kreativní ředitel reklamní agentury Konektor, která pracuje mj. i pro Českou rugbyovou unii.
