V neděli dopoledne vyběhnou již po třiadvacáté tisíce běžců do pražských ulic, aby se pokusily absolvovat jeden z nejhezčích maratonů v Evropě. Vyběhnou od orloje, překonají Karlův most a několikrát se mihnou na dohled od Pražského hradu. Čekají na ně záludné kostky, větrné nábřeží Vltavy, ale také zástupy fanoušků. Jaké to je běžet maraton si loni vyzkoušel na vlastní kůži i jeden z reportérů on-line deníku TÝDEN.CZ. Jaké to bylo?
Je ráno a v Praze to nezvykle žije. Nastupuji do metra a všude kolem vidím běžecké nadšence s "energeťákem" či banánem v ruce. Nejsem výjimkou, v batůžku mám hned celý trs. Ve tvářích je vidět nervozitu, napětí i nadšení. Za chvíli to vypukne. Sejdeme se na startu Pražského mezinárodního maratonu. Mého prvního.
Pro hobby běžce asi neexistuje větší výzva než úspěšně absolvovat maraton. V životě se to dá přirovnat snad jen ke zkoušce dospělosti či prvnímu sexu. Po výstupu z metra zamířím do improvizované převlékárny na Václavském náměstí. Pociťuji první příznaky paniky. Běžet přes 42 kilometrů? Nikdy jsem takovou vzdálenost ani zdaleka neušel. Hlodají mě první pochybnosti.
Ještě tři dny před startem jsem si bláhově myslel, že to všem natřu. Den do výstřelu jsem byl v klidu a chtěl jsem to hlavně uběhnout. Hlavou se mi honila slova jako respekt a pokora. Ale hodinu do startu?
Nevěřím si, třesu se. Přesto se snažím na okolí smát a tvářit se jako největší frajer. Ono to jinak nejde, ze všech vyzařuje pozitivní nálada, jakou člověk nikde jinde nezažije. Jiné to není ani cestou ke startu.
Patnáct minut před vypuknutím závodu jsem už myšlenkami jinde. Za chvíli se zúročí moje intenzivní půlroční příprava. Že jsem "mimo", kryju protahovacími cviky, takzvaným strečinkem. Mezitím si přede mnou fotí selfie čínská výprava, vedle se zase Španělé snaží zachytit GPS signál na své sporttestery. Stojím dost vzadu, takže na vstupní bránu do maratonu nevidím. Startovní švitoření na chvíli utichne. Využívám to k tomu, abych zavolal domů. "Tati, jsem na startu," stihnu rychle pošeptat do telefonu, abych mu připomněl, že se má koukat na televizi. Ale rychle musím končit, protože začíná znít hymna. Vím, že už není úniku.
Odstartováno!
Z reproduktorů v ulici Celetná, kde se nachází dlouhý startovní koridor, se ozývá výstřel a deset tisíc odvážlivců se dává do pohybu. Já to mám ze sektoru H na samotnou trať ještě čtyři minuty. Cítím vzrušení. "Hlavně to nepřepálit," opakuju si dokola. Najednou vbíhám na Staroměstské náměstí s tribunami plnými bouřících fanoušků a pomyslím si: "Splněno, jsem tady."
První kilometry si neskutečně užívám. Chodníky Pařížské jsou obsypány hlasitými příznivci. Schválně běžím pomaleji a nechávám se nabíjet elektrizující atmosférou. Prohodím posledních pár slov s kamarádkou a začínám pomalu zrychlovat. Vlastně ani nevím, jak běžet. Cílem je doběhnout. Běžecký had nabírá pomalu kurz ke Karlovu mostu, bezesporu největší atrakci populárního závodu. Mezitím se maratoncům vlevo u kraje plete pod nohy "banán", který přepálil úvodní tempo. Někteří zvolili pro běh opravdu zvláštní úbory. A to ještě v závodě potkám opici, řeckého boha a pár dalších teatrálních stvoření, která prostě k takovým akcím patří.
Přeběh Vltavy přes historickou památku je pro spoustu účastníků ideální příležitost zvěčnit se na fotkách. Někdo běží pozadu a fotí lidi za sebou, někdo si vystačí sám. Já alespoň zpomalím a vychutnávám si výhled na Hradčany a Pražský hrad. Nic jiného mi ani nezbývá, abych nikoho nesrazil. Přitom se bavím pohledem na to bizarní "bláznovství" kolem sebe, které vystihuje současnou dobu. Každý drží v ruce mobil podle hesla bez selfie ani ránu.
Ale to jsem už na Národní třídě a běžet pomaleji mě přestává bavit. "Startuju" motory a vystřeluju dopředu. Na nábřeží se střetává hlavní balík hobbíků s těmi nejlepšími, kteří upalují za rekordy na druhé straně silnice. Ne že by běželi jinou trať, ale zatímco já jsem třeba na patnáctém kilometru, oni už pádí k cíli. Z většiny závodníků se rázem stávají fanoušci a snaží se je podpořit alespoň tleskáním.
Magická třicítka
Blížím se k třicátému kilometru, který bývá kritickým. Od tohoto momentu se běh stává zpravidla utrpením a veřejným mučením. U mě krize nastává už na pětadvacátém, ale utěšuji se tím, že bude ještě daleko hůře. Nemýlím se.
V bolestech míjím číslovku třicet, která značí počet uběhnutých kilometrů. Psychologie začíná pracovat. Pálí sluníčko a kolem řeky fouká. Teď už je to boj. Chce se mi zvracet a stále si opakuji Zátopkovo motto: "Když nemůžeš, přidej!" Těším se na každou občerstvovací stanici, kde si vždy udělám alespoň minutový piknik. Hodně tam piju a někdy prohodím i pár vět s milými dobrovolníky. Alespoň tam je ze mě ještě pořád ten frajer ze startu.
Poslední stovky metrů trpím. Utrpení vypouštím ven za pomocí nesrozumitelných povzdechů, které by v noci vylekaly leckteré zvíře. Vidím sanitku někoho odvážet. Z davu slyším "další". Teď už to ale nevzdám, před sebou tlačím pomyslnou zeď a nohy brzdí "kovové boty".
Vím, že za rohem je finiš. Ten si chci užít. Nacházím zbytky sil a gesty hecuji tisíce fanoušků. Ještě kousek a jsem za čárou. 42 kilometrů v nohách? To je hračka, pomyslím si hned po doběhnutí. Čas lehce přes tři a půl hodiny. Gratuluje mi "otec" Pražského mezinárodního maratonu Carlo Capalbo, převezmu medaili a jdu se občerstvit. Teď už v klidu bez shonu. Objevují se první křeče, nemůžu chodit. Jako ostatní dávám přednost kachní chůzi. Je to komický pohled. Živoucí trosky pohybující se jako káčátka. V šatně panuje ticho, lidé koukají tupě před sebe.
Známky radosti? Určitě všechny hřeje uvnitř krásný pocit jako mě, ale navenek je vidět jen fyzická a psychická únava. A to nejhorší mě teprve čeká, ale to v té době ještě netuším. Ne nadarmo se říká, že maraton bolí nejvíce až den dva poté.
Cesta k maratonu
Chcete si také hrábnout na dno sil? Myslíte si, že za rok jste schopní stát stejně jako já na startu s těmi nejlepšími závodníky planety? Uběhnout maraton ale není jen tak. I když se z něho stala "sexy záležitost", musíte naběhat spousty kilometrů, než se na něj vydáte.
Podvolit se módě a být "in" za každou cenu se v tomto případě nevyplácí. Zkusit si ho jen tak bez přípravy je velké šílenství a většinou to nedopadá dobře.
První krůčky jsou těmi nejtěžšími. Málokdo je zvládne sám od sebe. Prvním předpokladem je mít dobrého sparing partnera, který vám nedovolí zpočátku přestat. Nemůžete ho ve svém okolí najít? Nevadí. Zkuste sociální sítě. Mnohdy stačí sledovat výkony ostatních a sebereflexe zafunguje sama. Běžecké komunity jsou navíc velmi vstřícné a o nováčky se doslova "perou". Máte podobného blázna ve svém okolí?
Držte se ho a poslouchejte jeho rady. Zdá se vám, že nikdy nemůžete běhat jako on? Tak hlavně klid, všechno je otázkou času. A pokud nechcete na olympiádu, o čas vlastně ani nejde. O co tedy vlastně jde? Proč někdo tohle utrpení vůbec podstupuje, a navíc dobrovolně? Běhání je jako droga. Na začátku stačí malá dávka, později vzniká závislost a člověk chce víc a víc. Velkou roli často sehraje okolí nebo zmíněné sociální sítě. To potvrzuje i jeden z běžeckých nadšenců.
"Na začátku bylo nevinné běhání s kamarádkou. Napsala mi tehdy na Facebook, že hledá sparinga, a já se k ní přihlásil. Klusali jsme pět až šest kilometrů. Pak otěhotněla a já zjistil, že mě to baví i samotného. Během měsíce jsem uběhl deset kilometrů, pak dvanáct a na konci patnáct. Už mě to nepustilo," vypráví Tomáš, který do třicítky bral běhání jako nutné zlo v souvislosti se svým zaměstnáním vojáka.
Teď se chystá na své druhé dvaačtyřicetikilometrové martyrium a dobře si uvědomuje, že aby se zlepšil, musí tomu hodně obětovat. "Je to ideální šance si sáhnout na dno svých sil," přitakává mu Honza, zaměstnanec pojišťovny. "Na závodech se pak potkávám se stejnými blázny, jako jsem já. To je na tom to nejlepší," doplňuje účastník několika maratonských běhů.
"S narůstající fyzičkou se posouvají i tvoje limity a zkoušíš, co vydržíš. Jednou ho uběhneš a další rok to musíš zkusit znovu. Pak se z toho stává začarovaný kruh. Příští rok do toho půjdu zase," shrnuje po "jágrovsku" sedmadvacetiletá Petra, pro niž byl květnový maraton druhým pokusem. Oproti předchozímu roku se zlepšila o sedmnáct minut. A já s ní můžu jedině souhlasit.
