Pozor, letí talíř! Neotřelý letní sport si získává pozornost

Koho nebaví v horkých letních měsících jen sedět v klimatizovaných budovách nebo u chladivé vody, může se nechat inspirovat dalším netradičním sportem. Křížence frisbee a golfu si vyzkoušeli i redaktoři časopisu TÝDEN. 

"Klíšťata jsou asi to jediné, na co si musíte dát při discgolfu pozor," podotýká průkopník dalšího neotřelého sportu v Česku Přemysl Novák, zatímco si z nohy sklepávám zakousávajícího se parazita. Pečlivě udržované golfové hřiště jsme vyměnili za zámecký park v Hostačově poblíž Čáslavi.

Na rozdíl od footgolfu se discgolf na klasických greenech nehraje. Netradiční železné koše jsou nejčastěji rozmístěny právě v parcích a na dalších běžně přístupných zelených plochách. Ještě v roce 2010 u nás takové hřiště nebylo žádné, teď je jich po republice 46. "Naprostá většina z nich je přitom přístupná zdarma," říká Novák a vysvětluje princip hry. Cíl je jednoduchý - talířem připomínajícím disk na frisbee se trefit do speciálního koše.

Podobně jako v klasickém golfu začíná každý pokus na vyznačeném odpališti- zde výhozišti, koš má připomínat tradiční golfovou jamku. Zatímco v Česku se tento sport prosazuje až poslední dobou, v zahraničí ho znají desítky let. A ti nejlepší se jím dokonce živí. 

Třeba ve Finsku se po hokeji a florbale jedná o třetí nejpopulárnější sport, turnaje se už hrají také u nás. "Počátky discgolfu sahají do sedmdesátých let minulého století, v podstatě se svezl na popularitě klasického frisbee. Nejdřív se hrál s keramickými tácky od pizzy nebo koláčů, lidé trefovali stromy a počítali si pokusy," upřesňuje Novák.

Ten je předsedou tuzemské discgolfové asociace, zároveň navrhuje a realizuje hřiště. Devítijamkový areál podle něj zvládne průměrný hráč projít za 45 minut. "Výhodou discgolfu je jeho dostupnost. Vybavení není drahé a může si ho zahrát celá rodina včetně třeba prarodičů. Právě mezi seniory je poslední dobou stále více oblíbený," přibližuje Novák. Pokud si tenhle sport chcete vyzkoušet, postačí vám jeden univerzální disk.

Profesionálové jich ale vystřídají celou řadu. Některé jsou určeny na dlouhé rovné hody, jiné v letu zatáčejí doprava či doleva. Oproti klasickému talíři na frisbee jsou obecně menší, o něco těžší a mají trojúhelníkový průřez, který zlepšuje letové vlastnosti. Jejich razanci vyzkoušel na vlastní kůži náš fotograf, když zariskoval a snažil se přímo u koše zachytit jeden z pokusů profesionála Nováka.

"Nikdy se nesmí házet tam, kde se mohou pohybovat lidé. Základní pravidlo je jednoduché - každý je plně zodpovědný za svůj disk," vysvětluje nám instruktor s tím, že celkem nevinně vyhlížející plastová placka letí klidně až stočtyřicetikilometrovou rychlostí.