Chalupa: Před pobřežními řečmi utíkám na loď
22.08.2007 14:32 Rozhovor
Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Nejúspěšnější český veslař všech dob Václav Chalupa se snaží dokázat opak. Risk je to ohromný, v banku je účast na olympiádě v Pekingu.
Na začátku léta usedl letos čtyřicetiletý matador do nové lodi, změnil trenéra. Nejistotou a stresem zhubl o šest kilo. S parťákem Milanem Dolečkem na dvojskifu neuspěli na dvou závodech Světového poháru. Propadli, trenér je dokonce odvolal z probíhajících závodů. Na prestižní regatu do Lucernu vůbec nejeli.
„Několik dní jsem vůbec nespal. Řekli jsme si: něco musíme udělat, změnit. A tak trénujeme, trénujeme a trénujeme," říká klidným hlasem.
V příštích dnech se ukáže, co vlastně natrénovali. V Mnichově začíná v neděli světový šampionát.
Takže už jste se s parťákem Dolečkem konečně sveslovali?
Snad už jo. Ale jestli to bude na šampionátu stačit na slušný výkon, to zjistíme až po první jízdě v Mnichově. Ale pocit z naší jízdy mám čím dál lepší, i trenér se tváří tak nějak spokojeně.
Václave, v čem byl největší zádrhel?
V našem veslařském záběru. Zjednodušeně vysvětleno: náš pohyb na lodi je podobný, jako když zvedáte ze země činku. Jste v podřepu, držíte ji narovnanýma rukama. A teď musíte tu váhu nějak dostat na prsa a postavit se. Milan je dynamičtější, výbušnější, on jakoby s tou činkou trhne, kdežto já ji spíš plynule přenáším nahoru. No a to jsme museli sladit, dát dohromady.
Václav Chalupa • největší úspěchy: čtyřnásobný vicemistr světa (1989, 1990, 1991, 1993), třikrát třetí na MS (1995, 1998, 2001), vítěz Her dobré vůle (1990), trojnásobný vítěz celkového pořadí světového poháru (1991, 1999, 2000) - vše na skifu
• v prosinci mu bude 40 let
• výška 195 cm, váha 99 kg |
Na loď jsme dostali senzory, které měřily velikost síly a úhly vesel vůči lodi při záběru. Vrchol naší síly jsme měli na začátku úplně jinde, rozcházelo se nám to o dost. Teď jsme na skoro stejných hodnotách, už se tolik nedřeme. A loď konečně jede. Ale pořád je co zlepšovat.
Veslujete déle než čtvrt století. A teď takové změny - musel jste se hodně přizpůsobovat, učit znovu veslovat?
Musel, ale to je logické. Až do olympiády v Athénách jsem byl skifař - a ti si jezdí podle svého, a když lodi nepřekáží, nikdo jim do toho nemluví. Já však přešel do skupiny trenéra Sergeje Kruťjakova na párovou čtyřku a musel se přizpůsobit větší posádce. Všichni musejí veslovat stejně, jako stroj.
Dost mě štvaly řeči, že mám skifařské tempo a ve větší posádce to budu kazit. Pravda, byl jsem dlouho zvyklý jezdit sám, ale i po tolika letech na skifu vím, že jsem docela tvárný. Člověk se pořád musí něco učit.
Nelitujete tedy přestupu ze skifu do větší posádky?
Není prostor na lítost, ony si to vynutily okolnosti. Přišel Ondra Synek a své místo si vybojoval. Porazil mě, stal se českou jedničkou. Ve veslování to není jako v atletice, že na šampionát můžou v jedné disciplíně dva tři závodníci; závodí jen jedna loď. Nebylo pro mě jiné cesty, než jít do větší posádky.
Přechod do větší posádky vám však paradoxně zvýšil výkonnost...
Je fakt, že testy jsem měl na začátku sezony jedny z nejlepších v celé kariéře. Je to logické: když jako skifař trénujete sám, splníte si to své a jdete. Ale když jste v partě, trénink vypadá jinak. Má šťávu. Jsme kamarádi, ale i konkurenti, hecujeme se, závodíme mezi sebou. Právě to mě dostalo výš.
Jak vám bylo, když trenér Milan Doleček starší rozhodl, že vaše loď nepojede prestižní regatu v Lucernu?
Upřímně, to mi ani nevadilo. Do Lucernu jsem jezdíval pravidelně, vynechal jsem snad jen před olympiádou v Barceloně; také tehdy jsme potřebovali spíš trénovat než závodit, a získal jsem stříbro...
Víc mě sebraly oba závody Světového poháru, hlavně ten v Amsterdamu. Nešlo nám to, změnili jsme trenéra (od Kruťjakova k Milanu Dolečkovi staršímu, pozn. red.); bylo to kruté. Dřív jsem bojoval o medaile a teď byl rád za postup do finále...
A k tomu ty řeči o mém věku a mé údajné nepřizpůsobivosti. Sebralo mě to, výsledky vypadaly podle toho. Fyzicky jsem byl v pohodě, ale psychika stála za houby.
Absence v Lucernu byla na jednu stranu dobrým krokem. Soustředíme se na trénink, na naše sveslování. Vsadili jsme na jednu kartu, snad to klapne.
Světový šampionát v Německu je zároveň kvalifikací pro start na olympiádě v Pekingu, kam postoupí elitních jedenáct lodí. Na první pohled to vypadá celkem snadno.
Ale fakt jen na první pohled. Přehnané ambice rozhodně nemám. Nechci být zbytečně zklamaný. Naším cílem v Mnichově je bezpečný postup do velkého finále (šest lodí, pozn. red.) a tam ať už se děje vůle boží.
Není to pro vás, žijící legendu, trochu málo?
Je, ale i to málo mě může teď uspokojit, napovědět, že jsme na dobré cestě. Na to, abychom jezdili špičkově, potřebujeme daleko víc času než půl sezony.
Vrchol dvojskifu Chalupa-Doleček tedy přijde v Pekingu, tak zní váš plán?
Možná. A nebo taky ne. Na skif už asi myslet nemůžu, Ondra Synek vypadá, že potíže mít nebude. Ale třeba se zase změní složení párové čtyřky. Ono nezáleží jen na momentální výkonnosti jednotlivců, můžete totiž mít skvělé testy, ale v posádce nebudete. Trenér hodně dá na své pocity, na to, jak posádka funguje jako celek. Pro závodníky to není úplně příjemné, ale nezbývá než se s tím poprat.
Už jste naťukl váš věk. Letos vám bude čtyřicet. Jak často kolem sebe slyšíte ´už jsi starý, radši toho nech´?
A co mám dělat? Už nejsem skifař, těžko nějak objektivně obhájím svou výkonnost. Coby součást větší posádky jsem prostě stroj a ten stroj musí fungovat. Třeba na trenažéru ještě dokážu, že do starého železa zatím nepatřím, ale tenhle obrázek není úplně objektivní.
Ty řeči musím přejít. Utíkám před nimi na loď, když vyjedeme na vodu, hodně to ze mě spadne. I díky Milanovi. Cítím jeho podporu. V tu chvíli na ty kecy zapomenu a jsem šťastný. Tedy až do doby, než mi náladu zase někdo zkazí.
Vadí mi, že o mně občas mluví lidi, kteří veslování moc nerozumějí a spíš čekají na můj pád. Jsou to kecy, kterým říkám pobřežní řeči. Ale proti tomu, co třeba prožívají politici, herci, zpěváci, to je úplně malé. Když otevřete bulvární deníky, všude se to hemží skandály. Když si přečtu, co se o některých lidech píše, a představím si, že by to psali o mně, utekl bych, nezvládl bych to. Jde o fakt silný věci. A oni to dokážou hodit za hlavu. Tak proč bych se měl já trápit tím, že si někdo o mně myslí, že jsem starý...
Víte, mě ani tak neštvou ty řeči o mém věku, daleko víc mi vadí nálepka nepřizpůsobivého skifaře. To je horší.
Pokud se dostanete do Pekingu, co bude po olympiádě, mimochodem vaší šesté v kariéře?
Myslím, že nezávisle na výsledku to bude moje konečná. Na osmadevadesát procent ukončím kariéru. Cítím, že už jsem navesloval dost. Byť síly i chuti mám dost, někdy to skončit musí...
Nechci se dotknout hokejistů, ale tam když je hráč šikovný, může i v pokročilém věku případný fyzický nedostatek zamaskovat, a přece je platný. U veslování je to dané: není výkonnost, nejsou výsledky. A já nechci být přítěž. To by mě nebavilo.
A už víte, čím se budete živit?
No, přestupu do civilního života se trochu bojím. U veslování bych rád zůstal.
Jako trenér?
To asi ne. Život sportovce je časově děsně náročný, vím to lépe než kdo jiný. A já si chci užít taky normální život, v létě třeba vyjet s rodinou na dovolenou. To jsem dosud nemohl, to neznám. A trenér má času ještě míň. Neříkám úplně ne, ale trénování mě neláká. U sportu ale zůstat chci, vždyť je to to jediné, co pořádně umím a znám.
Teď se však upínám na šampionát a snad na olympiádu. Co bude potom, začnu řešit později. Stejně se tomu nevyhnu.
Od roku 1989 jste součástí světové veslařské elity. Vydělal jste dost na klidný start do nového života?
Veslaři nevydělávají statisíce, ale ani desetitisíce korun. Většina českých veslařů je zabezpečena během kariéry v Dukle Praha, klub nám vyplácí měsíční mzdu. Když se daří, získáte třeba sponzora, ale není to rovnice, která platí pro každého. Na Světových pohárech či mistrovstvích světa se o peněžní prémie nejezdí, jen o medaile a poháry. Závody o peníze jsou, ale je jich málo. Odměny jsou za umístění na mistrovství světa. Nevím, jaký je sazebník letos, ale za zlato je myslím nezdaněných dvě stě padesát tisíc. Třeba za loňské páté místo na párové čtyřce jsme měli po zdanění 40 tisíc na hlavu.
Byla doba, kdy jsem vozil medaile ze skifu a měl i několik sponzorů. Tehdy se mi žilo lépe. Koupil jsem v Račicích domek, trochu ho zrekonstruoval. Ten mi z veslování zůstane. Ale jinak se budu muset snažit (úsměv).
Letním tématem číslo jedna byl doping v cyklistice. Extrémní výkony při Tour de France jsou hodně spojeny s hrubou sílou, která je i podstatou veslování. Proč se však v souvislosti s vodáckým sportem o zakázaných látkách téměř nemluví?
Ve veslování nejsou takové peníze jako v cyklistice. Kdyby to tak bylo, touha vítězit bude ještě silnější, sport bude mediálně zajímavý a borci pak kvůli vítězství i třeba něco risknou. To je můj názor. Na druhou stranu: dopingových kontrol je možná dost, ale možná i málo.
To mi vysvětlete.
Tak například mě letos testovali v Česku čtyřikrát pětkrát, a pak také na soustředění ve Španělsku. Na závodech už kontrol tolik není. A to je škoda. Krevní odběry jsem zažil dvakrát třikrát v kariéře, spíš se analyzuje moč. Někde jsem zaslechl, že čeští veslaři jsou jedni z nejčastěji testovaných. No a naproti tomu třeba závodníky z jiných států nekontrolují skoro vůbec. Ale možná to jsou zase ty pobřežní řeči.
Několikrát se mi na závodech stalo, že jsem nevěřil svým očím. Třeba na světovém šampionátu v roce 1993 v Račicích: najednou se objevil Kanaďan, sice vítěz z olympiády na osmiveslici, ale na skifu do té doby nic - a vyhrál. Dva tři roky nato Američan: přijel, vyhrál a pak už jsem o něm prakticky neslyšel. To není úplně normální. Ptal jsem se lékařů, čím by to mohlo být. Doping nevyloučili, nestabilita mezi výkony dvou po sobě jdoucích závodů je fakt divná. Ale nikdy nikoho nechytili, takže někoho nařknout je nesmysl.
I mě se často ptají, zda jsem čistý. Já odpovídám: ve všech testech jsem byl v pořádku. S nedůvěrou nic neuděláte. Člověka přesvědčeného o opaku nepřesvědčíte, že jste čistý.
Zatímco u cyklistiky jde o to, aby závodník vydržel co nejdéle, výkon u veslování je kombinací mezi vytrvalostí a sílou. A ono namíchat něco pro oba faktory je problematické. Spíš se to může objevit v tréninku. Ale jen doping z vás olympijského vítěze neudělá, za vším je obrovská dřina. Jen je nefér, když proti sobě nastoupí stejně připravení závodnici a vyhraje ten, který si pomohl něčím zakázaným.
Čelil jste někdy nabídce: tady máš injekci či pilulku, zvedne ti to výkonnost?
Nikdy mi nikdo nic takového nenabídl. Víte, v dobách svých největších úspěchů jsem nejedl ani vitaminy. Jezdil jsem na řízky a smažený sýry. Později jsem si trochu vyčítal, že existuje spousta prostředků, povolených, třeba na regeneraci, které organismus ochrání a ušetří, a já na to kašlal.
Vy zřejmě za rok skončíte s kariérou, ale co váš třináctiletý syn - nepotatil se?
Možná jo, zatím jsou to nesmělé krůčky, veslovat začal před prázdninami ve Štětí. Možná že na podzim odjede i první závody, ale zatím to bere jako kroužek. Snažím se ho vést, ale kvůli časové kolizi to moc nejde. Na podzim si však přivezu do Štětí skif - ze břehu mu toho totiž moc neřeknu - a půjdu s ním na vodu. Třeba mu něco předám...!
Foto: archiv, ČTK
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.