Olympijské hry
Soči? Byl jsem v šoku, co tady vidím, vypráví zpravodaj ČT

V prosinci poznal na vlastní kůži, jak umějí být bezpečnostní hlídky nekompromisní. Když do Soči tehdy Miroslav Karas přijel točit běžnou reportáž o přípravách her, skončil on i kameraman u výslechu s obviněním z narušení státní hranice. "Bylo absurdní, co z nás udělali," vzpomíná ruský zpravodaj České televize. V zemi pracuje necelý rok a půl. A obrázky natáčí i přímo z olympiády.

Pochopil jste, co se vám tenkrát stalo?

Ano, takové je to Rusko - snaha ukázat se před velitelem, že jsem aktivní a bdělý. Přitom horlivost a aktivita pár řadových příslušníků při výkonu práce překročila jistou mezi soudnosti. To, kde nás zadrželi, bylo v místě, kde hranice vůbec není, takže všechno stačilo řešit jen domluvou. A ne výslechy a protokoly, protože oni moc dobře věděli, že jsme tady jako novináři kvůli hrám.

Když už jsme u té bezpečnosti... Dokážeme si vůbec představit opravdová současná opatření?

Speciální složky to budou mít neuvěřitelně zmáknuté a my o tom ani nemusíme vědět. Mohli na tři týdny pozavírat stovky jakkoliv podezřelých lidí, udělat ostnaté dráty tam, kam my vůbec nevidíme. Nemusíme vědět, že na hranicích, kde bývá jinak deset hlídek, je jich teď třeba patnáct set. Ruský prezident udělal pro úspěch her všechno.

U místních novinářů se dokonce proslýchalo, že byl ochoten vyjednávat o klidném průběhu her výměnou za dodání ropy.

Pokud se proslýchají nějaké zprávy o obchodu s terorismem, tak tomu nevěřím. Než aby vyjednával, byl by spíš schopen to vybombardovat a vypálit. Ne, nevěřím tomu.

Jak na vás olympiáda v Soči působí?

Jsem v šoku, co se dosud podařilo. Protože to, kde teď jsme, nemá s Ruskem vůbec nic společného. Jestliže Putin mluvil o tom, že chce udělat vizitku současného Ruska, pak vizitku možná udělal, ale jen svou a samotného Soči. Jsem v šoku, ale v pozitivním slova smyslu. A strašně mile mě tady překvapila ještě jedna důležitá věc.

A to?

Jak se najednou změnilo chování Rusů. Víte, já na něco takového nejsem v této zemi vůbec zvyklý.

Na co jste zvyklý?

Aby si lidé pomáhali, usmívali se, byli taktní a vlídní? Aby byl vstřícný a usměvavý třeba policista? To jinak v Rusku neexistuje. V metropoli jako Moskva se potkávám jen s hrubým chováním, sprosťárnami a nevychovaností, ale tady je to jiné. Dokonce se na vás někde snaží mluvit anglicky. Žádná ruština.

Setkal jste se i s nějakými problémy?

Samozřejmě že jich je tu spousta, já je vidím i cítím. Ale máme-li se bavit o olympiádě jako takové, dávno jsem říkal, že bude pěkná. Rusové jsou na sebe hrdí a já myslím, že právem. Bohužel je kolem toho taky řada stinných stránek, ale připravili - i když možná pět minut po dvanácté - olympijské hry, které se musejí líbit. Oni si prostě dokázali, že jsou takovou akci schopni připravit, a teď se těší z vlastního uspokojení. Podle mne se zbavili svého komplexu a hrdě dávají najevo: podívejte, i my to už umíme a funguje to.

Ale svět si z nich na úkor některých absurdních nedokonalostí stejně utahoval.

Myslíte třeba dvě toalety bez stěny? Rusové to vůbec nevnímají, mají povahu, kterou něco takového nerozhází. Ten pocit, že dokázali zapálit olympijský oheň, je silnější než nějaké rozebírání nedostatků. Jim stačí, když to někdo nahoře smete ze stolu, protože mu věří. Vždyť olympijská pochodeň jim na cestě taky přece několikrát zhasla a co... No tak zhasla. Pro ně je důležité, že mají olympiádu.

Někdy ale za hranicí únosnosti. Například pracovní síla... Dělníci na staveništích si údajně stěžovali na nelidské podmínky a nevyplácené mzdy. Potkal jste takové?

Byl jsem v Soči šestkrát a setkal jsem se s řadou dělníků. Jenže já jsem novinář, který když někoho doopravdy nechytne, nebude tvrdit, že je to pravda. Patrně ano, některým lidem tu skutečně neplatili vůbec nebo velmi málo, ale ze začátku sháněli pracovní sílu z bývalých sovětských republik jako Tádžikistán, Kyrgyzstán nebo Uzbekistán. Našel jsem dělníky, kteří říkali: Jo, slyšeli jsme o tom, ale já si tady vydělávám tisíc dolarů měsíčně, které bych si doma nikdy nevydělal. Je to spíš něco za něco.

Jak se podle vás dotkla olympiáda místních lidí?

Většiny se nijak nedotkla, naopak se radují i z takových věcí, že mají nový chodník. Ale mluvil jsem i s lidmi, které potkal těžký osud. Jeden muž měl před výstavbou železnice na pobřeží domek po svém tátovi a dědovi, 200 metrů čtverečních. Dali ho do desetkrát menší garsonky, bez nároku na odškodné. Nešťastných lidí bylo víc. Těm, kteří vzdorovali a nechtěli se vystěhovat, odpojovali domy od tepla a elektřiny. Ale není to jen o lidech, je to i o životním prostředí.

Po Rusku nalétáte tisíce kilometrů. Vnímal jste u lidí ten zápal pro hry všude?

Tady jsem byl poprvé před rokem a od té doby se v zemi o ničem jiném nemluví. Tak už si vezměte jen ty průvody s pochodní: nám by to připomínalo třeba předlistopadový Závod míru, tehdy a teď tu lidé taky mávají různými mávátky. Ale oblékali by se Češi do olympijských souprav, které jsou tu fakt enormně drahé, jen proto, aby na zádech měli třeba nápis Praha 2020? Já myslím, že ne. Tohle už u Rusů není ten jejich nacionalismus, ale projev obrovské hrdosti. Na to, že konečně něco nepodělali.