Hymnu má kdekdo. Elitní fotbalové i hokejové celky či týmy z "pralesa", trucktrialisté, nebo třeba hokejbalisté ze Suchdolu nad Lužnicí. Jako by šlo o nepsanou povinnost, sportovně-společenský úzus. Podobně, jako je nutné mít na vesnické zábavě tombolu. Zatímco třeba v anglickém Liverpoolu se ze zpěvu známé hymny You'll Never Walk Alone dělá husí kůže, z tuzemské produkce se většinou ježí vlasy.
Naposledy tento sportovní "bonton" měli potřebu splnit čeští biatlonisté. A výsledek budí, i přes text od známého skladatele Michala Horáčka, spíše rozpačitý úsměv plný soucitu. Záměr vyvolat u soupeřů strach, podobně, jako je tomu při novozélandském bojovém tanci haka, nejspíš nevyjde.
Infarkt hrozí spíše hudebním kritikům, jako když kapela Kabát pěla během českého mistrovství světa píseň o tom, kterak je trenér hokejistů něco jako jejich táta a prapodivný milostný propletenec doplňuje masér v roli mámy.
"Za klub FK Jablonec, padl by snad Jablonec, heja heja Jablonec, kluci mazaní..." nesou se jabloneckým fotbalovým stadionem "duchaplné" rýmy Michala Davida, jednoho z elitních tvůrců sportovních chórů v Čechách.
Těžko si představit, jak tato píseň už cestou z šatny namotivuje "Peltovy hochy" k více než stoprocentnímu výkonu. Naopak - fanoušci na tribunách spíše klopí oči, v sektoru hostí propuká bujaré veselí. Zpěvák samotný se přitom netají láskou k pražské Slavii, jíž složil dvě podobně zdařilé hymny.
Nejen Michal David, jenž v showbusinessu v roce 1998 ožil i díky písni Správnej tým, kterou složil pro olympijské vítěze a později ji interpretoval třeba na sjezdu ČSSD, má zálibu v tvorbě sportovních hymen. Milují je i nejrůznější (agro)rockové kapely. Ty provařenější rutinéři znějí často na prvoligových fotbalových i hokejových stadionech, méně známé rády podpoří sportovní kluby ze svých okresů.
Za přední tvůrce platí kapela Alkehol, která kromě záliby v písních o alkoholických stavech a lásce k lihovinám už stihla stvořit hymny fotbalové Spartě, hokejové Slavii, Kometě, Písku, ale také písně pro motoristické závody v Jiřetíně či fotbalisty Mýta či Volduch.
V drtivé většině se útočí na základní fanouškovské pudy. Bojovnost, srdíčko... a hlavně hrdost, a to za každou cenu. Na fandy to ale většinou funguje až po více než hodinové konzumaci alkoholických nápojů, ideálně když hymnu naleznou na "pozápasovém soustředění" v jukeboxu v přilehlé nálevně.
Kromě sportovních diskohrátek, drsných rockových ód na sportovní rytířství a popových písní s normalizačním akcentem se čas od času najdou výtvory, které do těchto škatulek nezapadají. Spíše z recese už zní na ústeckém zimáku hymna, která by fanoušky spíše ukolébala, než nakopla. Na absolutní jednoduchost zase vsadili na Kladně, kde možná věří, že láska ke klubu se dá získat už v mateřské školce.
Bizarní svět českých sportovních týmů a spolků (hymnu mají i trucktrialisté) si samozřejmě najde i své ortodoxní příznivce. Ať už půjde nejskalnější daných klubů, uctívající své barvy za každou cenu, nebo recesistické sadomasochisty hltající nové a nové bláznivé výtvory. V návalu podobných šíleností pak mnozí dobře vědí, že "míč kulatý je věc záludná", ale o tom, kde se "skví jara květ", nemají ani ponětí.
