Šest let pomáhal s mentálním koučinkem Petře Kvitové. Uznávaný mentální kouč a předseda Asociace psychologů sportu České republiky Michal Šafář vyvrací předsudky, které jsou spojovány nejen s tenistkami.
Už během mailové komunikace jste mě rozesmál odpovědí, že psychice v ženském tenisu nerozumí nikdo.
Berte to spíše jako bonmot. Můj pohled odlišnosti mentálního nastavení mužů a žen se za patnáct let praxe dost zásadně proměnil. Rozdíly se přeceňují. Většina mých klientů řeší podobné problémy a výzvy, bez ohledu na pohlaví.
Přesto mi přijde, že ženy více rozhodí okolní vlivy, často drobnosti.
Ne automaticky, nikdy je ale nemůžete eliminovat úplně. Je potřeba alespoň tušit, co jaký vliv vyvolává. Někdo potřebuje k nabytému sebevědomí perfektní přípravu, jiný po ní spíše selhává, protože neúměrně zvyšuje jeho očekávání a vyvolá pocit, že soutěžní výkon není dokonalý.
Znáte i jiné příklady?
Ano. Třeba sportovec, který má potíže v osobním životě, může tuto nepohodu přenášet na trénink i do soutěží. Jeho výkon zrcadlí duševní stav, výrazně se zhorší. Jiný naopak uchopí sport jako "jedinou věc", kterou má, která mu funguje a na níž mu záleží. Přestože se necítí úplně dobře, maximálně se soustředí na sport. A pak i podává nejlepší výkony.
Psycholog Michal Šafář na fotce vpravo dole:
Trenéři často neradi vidí, když se jejich svěřenci zamilují. Byl to i případ biatlonistky Gabriely Soukalové. Nyní se hodně mluví o partnerství Petry Kvitové. Může mít nový partner opravdu tak zásadní vliv na hru?
Sportovec není stroj. Ať chce nebo nechce, ať se to realizačnímu týmu líbí nebo nelíbí, do soutěže si sebou do určité míry přináší věci z osobního života. Což mimochodem může mít jak negativní tak pozitivní vliv na výkon. Pokud už bychom hledali nějaké zobecnění, tak pro úspěšnou sportovní kariéru platí totéž, co pro kvalitní vztah. Má tam být hodně radosti společně s malou hrstkou nejistoty a napětí. Pak se z toho mohou rodit velké věci.
Měl by být ženský trenér více kamarád a vrba, než přísný kouč, tvrdý realista?
Trenér, nejen ženský, to má nesmírně těžké - měl by umět všechno. Základem trenérského úspěchu je mimo odborných znalostí vnímavost a schopnost se přizpůsobit a zatížit sportovce podle jeho aktuálního stavu.
Kapitán Fed cupového týmu Petr Pála je velice úspěšný. Nepůsobí ale dojmem, že by dokázal přitvrdit, být na hráčky pes. Je to vhodný přístup?
To, že je někdo slušný, vstřícný a laskavý neznamená, že nedokáže dělat tvrdá rozhodnutí. To je přece jeden ze základů práce kouče i kapitána. Sestavit si kvalitní realizační tým, vytvořit sportovcům optimální podmínky a atmosféru, činit správná a někdy velmi tvrdá rozhodnutí při výběru hráček a jejich nasazení do zápasu. V tom je Petr Pála vynikající.
Není ale větší přísnost někdy zapotřebí?
Vrcholový sport přece není kárný tábor a trenér není sadistický dozorce, byť by se to fanouškům v některých případech líbilo. Je naivní představa, že když někým budete stát s bičem, přinese to skvělé výsledky. To možná fungovalo před třiceti lety v socialistickém bloku. Dobrý trenér umí modelovat podmínky, hledá cesty, jak rozvinout potenciál svého svěřence. Nemůže ustrnout v nějaké šabloně, musí citlivě sladit intenzitu tlaku a nároků s potřebami a kapacitou sportovce. To je třeba recept, díky kterému i v mimořádně těžkých podmínkách vydržela spolupráce Davida Kotyzy a Petry Kvitové tak dlouhou dobu.
Trenéry se stávají často i bývalí sportovci. Přitom je to úplně jiná role, než kterou zažívali celý život.
Že skvělý sportovec bude zároveň i dobrý trenér, je mýtus. Existuje jen malý vztah mezi kompetencemi obou rolí. Mnoho mimořádně úspěšných sportovců, zejména těch talentovaných nebo s extrémní tréninkovou morálkou a pílí, v trenérské roli selhává.
Proč?
Nemají dostatečnou trpělivost, podvědomě od svého svěřence očekávají stejnou dávku talentu, rychlost učení a stejné tréninkové úsilí. Jsou tací, kteří přechod na trenérskou stranu zvládnou, ale není to automatické. Důležitým předpokladem je, že vstupují do trenérské role s velkou pokorou, poctivě se učí "řemeslo", investují hodně své energie.
