Několik operací. Poškozená pánev. Špatná hybnost levé nohy. Byl květen roku 2008 a skokan Antonín Hájek prožíval nejhorší období svého života. Měsíc předtím totiž havaroval, v sanitce byl dokonce v bezvědomí. Bojoval o život.
Únor roku 2010. Hájek, naprosto uvolněný a pohodový, přichází k novinářům. Právě na velkém olympijském můstku vyskákal skvělé sedmé místo. "Víte, kdyby mi to řekl někdo před rokem a půl, myslel bych si, že je blázen," říká a přitom kouká do země. Vzpomínky pořád bolí. "Je to super úspěch. Pro mě jako medaile."
ČTĚTE TAKÉ: Hájek na velkém můstku sedmý, Ammann se stal legendou
Třiadvacetiletý skokan si myslel, že na milovaný sport bude muset zapomenout. Že bude rád, když se vrátí do normálního života. Kdepak. Zabojoval. A teď je elitním světovým skokanem. Vždyť kdo skončil za ním: Noriaki Kasai. Robert Kranjec. Wolfgang Loitzl. Andreas Jacobsen. Esa.
"Po té nehodě jsem ukázal, že jsem zpátky. A ještě lepší. Já si to užívám. Jsme psychicky vyrovnanější, uvolněnější. Teď vím, že mám na to, udržet se mezi nejlepšími," říká a kouká na rukavici. Má na ní čtyřlístek. A veverku. "To je kvůli přítelkyni. Taková legrácka. Jmenuje se Veverková. Přinesla mi štěstí."
Hájek prý mohl být ještě výš. Ještě lepší. "Docela zajímavé. První skok se mi povedl a byl jsem devátý. Druhý tolik ne, trochu jsem ho prošlápl. A stejně jsem stoupl o dvě místa," popisuje skokanské paradoxy.
"Kdyby mi vyšly oba skoky, mohl jsem být pátý. Ale to se stává každému. Tady na olympiádě je každý více nervózní. Pod tlakem."
Hájek je ale v klidu. On vyhrál. I když byl "až" sedmý.
Foto: Robert Sedmík, ČTK/AP
