Biatlonová hvězda Soukalová: Mám svůj svět

Se svým nakažlivým úsměvem by mohla vyhlásit světovou válku blbé náladě, přirozený půvab i přesná muška z ní dělají nejobletovanější českou sportovkyni. Navíc je šťastně zamilovaná. Svět biatlonistky Gabriely Soukalové jako by neměl chybu.

Aktuálně vede "o parník" bodování světového poháru, čeká ji ostře sledované mistrovství světa v norském Holmenkollenu, kde bude chtít potvrdit pozici nejlepší biatlonistky současnosti. Víc než ztrátu formy totiž nyní řeší fakt, že si obarvila vlasy příliš nazrzavo. Kráska s puškou časopisům TÝDEN a INSTINKT přiznala, že i ona se občas trápí.

Rozumějí Češi biatlonu? Chápou třeba systém penalizací za pokaženou střelbu?

Říká se, že Češi jsou národ trenérů, kterých jsou plné hospody. Musím je trochu omluvit. Je super, že biatlon nadšeně sledují, ale našich disciplín je několik a není jednoduché se v nich rychle zorientovat. Chápu je a úplně mi stačí, že se dívají a drží palce.

Vypadá to, jako byste znala recept na nekonečnou spokojenost. Máte vůbec nějaké slabší dny, umíte se třeba pořádně naštvat?

Možná to tak nevypadá, ale ano. A o to je to horší. Když se naštvu, několik dní nemluvím. Nemám to ale ráda. Vadí mi, když vázne třeba komunikace mezi sourozenci a nebaví se spolu. Jenom se mlčí. Raději dostanu "čočku", a ať je vzduch čistý. To se mi libí u chlapů, jakmile se nepohodnou, vyříkají si to a za hodinu je pohoda. Holky tohle moc neumějí. Na lidi to možná působí, že jsem pořád v pohodě, ale tak není.

Co vás dokáže nejvíc vytočit?

Vadí mi to, co je hodně běžné u holek: někdo se na vás usmívá a za zády vás pomluví. Jednat se má na rovinu.

Otevřeným chováním jste známá. Bez obalu říkáte, co si myslíte, a nestydíte se za to. Pozdní příchody, i ty na závody, klidně omluvíte tím, že jste se líčila. Zároveň je pověstná vaše láska k módě. Kolik kufrů garderoby s sebou po světě vozíte?

Možná to tak vypadá, ale nic speciálního s sebou nevozím. Maximálně s sebou tahám navíc fén a žehličku. Ať jdu kamkoliv, třeba jen v hotelu na snídani, snažím se vždy alespoň namalovat. Pak se cítím líp a mám celý den lepší vnitřní pocit. Ženská by podle mě měla být upravená v každé situaci.

Kdybyste tedy nastoupila do závodu nenalíčená, šance na medaili by klesly?

To asi ne, ale necítila bych se komfortně. Kolikrát udělá drobný rozdíl i to, jak se člověk cítí vnitřně. Není to jen o líčení, ale třeba o tom, že má člověk špatnou náladu, že by si dal raději housku místo chleba. Ať si ji dá, když jeho vnitřní pocit bude lepší a naplněnější. Věřím, že pak podá v závodě lepší výkon.

V aktuální sezoně jste mezi ženami nejlepší biatlonistkou na světě, v loňském ročníku jste se ale dlouho trápila a zvažovala konec kariéry. Co se změnilo, že se vám teď tolik daří?

Musela jsem si ujasnit, co vlastně chci. Po olympiádě nastal biatlonový boom, přibylo sponzorů a člověk se snažil všem vyhovět. To ale nejde. Naučila jsem se být trochu sobec a soustředit se na sebe. Najeté kilometry za mě nikdo neodtrénuje. Změnila jsem se v přístupu a prioritách. Věnuji teď tréninku a regeneraci mnohem víc času a vše ostatní odsouvám na druhou kolej.

Mnozí dávali vaše problémy za vinu partnerovi, známému badmintonistovi Petru Koukalovi. Byla jste čerstvě zamilovaná a biatlon prý odsunula stranou. Vy ale tvrdíte, že vám naopak pomohl. V čem?

Petr je můj úplný opak. V životě má na rozdíl ode mne ve všem jasno. Cítím v něm obrovskou podporu, takovou, jakou jsem ještě nikdy v nikom neměla. Má velký podíl na tom, že jsem s biatlonem nesekla a jsem stále tady.

Lidé z českého biatlonu si prý dokonce přáli, abyste partnera opustila. Vy jste zůstali spolu. Už Petra přijali?

Cítím, že si to už sedlo a už nás berou jako pár. Nedívají se na nás skrz prsty, jak tomu bylo na začátku.

Tušíte, proč jim Petr vadil?

Dodnes o tom přemýšlím. Mohli si myslet, že je starší a bude chtít rodinu, což by znamenalo můj konec s biatlonem.

Možná byly jejich obavy opodstatněné, Petr Koukal o dětech a rodině mluví často...

To je pravda, pravidelně dostávám fotografie, jako je tato (na displeji mobilního telefonu ukazuje fotografii partnera s malým dítětem). A různé další. Na rodinu se oba dva už těšíme, ale je nám jasné, že to bude muset ještě nějaký čas vydržet. Minimálně do olympijských her 2018 v Jižní Koreji bych se chtěla biatlonu věnovat na sto procent. A pak se uvidí.

Jak partner vnímá vaše úspěchy? Mnozí vás považují skoro za národní hrdinku, v páru jste ta, která je slavnější a známější.

Obdivuji ho, že s tím nemá sebemenší problém. Nebo to alespoň tak vnímám. Dávám mu najevo, že ho hrozně uznávám jako osobnost a moc si ho vážím. Doufám, že on to vidí podobně.

Takže idylický vztah. Nebo ne? Pohádáte se někdy?

Jasně, že se občas pohádáme. A někdy i docela ostře. Je to ale dané tím, že jsme oba výrazné osobnosti, což je často komplikované. Navíc spolu netrávíme tolik času a vztahy na dálku jsou náročné. Stačí jedna esemeska, kterou si ten druhý špatně vyloží, a problém je na světě. Není to ale nic vážného, žádná Itálie. Většinou pak máme tichou domácnost.

Netajíte, že máte problémy s dochvilností. Někdy prý i trenéři pochybují, zda stihnete start závodu. Potýkáte se s pozdními příchody také v soukromém životě?

S Petrem většinou pozdě nechodím. Když nestíhám, je na mě totiž nepříjemný, takže se tomu snažím vyhnout. Na druhou stranu mi to není příjemné, stresuje mě to. Nejsem z ničeho tak nervózní, jako když po mně chce, abych byla přesná. Mám ráda svůj klid, kdy nikdo neřeší, jestli přijdu o pět minut později.

Oba jste sportovci. Vyzkoušíte si čas od času řemeslo toho druhého? Střílí Petr?

K Vánocům jsem mu dala malorážku a je ohromně šikovný. Nechci ho přechválit, ale mezi lidmi, kteří závodně nestřílí, jsem snad větší talent ještě neviděla. Možná je to tím, že jeho děda je myslivec, tak to má asi v genech.

A co vy a badminton?

To je horší. Ten sport je hrozně o reakci a o postřehu, které já vůbec nemám. A raketa je strašně malá, potřebovala bych tenisovou. Moc mě to baví, je to příjemný tréninkový doplněk, ale trochu se bojím, aby se za mě Petr nestyděl.

V biatlonu sbíráte jeden úspěch za druhým, zároveň jste přiznala, že časem plánujete rodinu. Tušíte, na jak dlouho by vám vydržely úspory, kdybyste pušku a lyže odložila?

Několikrát jsem o tom přemýšlela, nějaký pátek by to snad šlo. S Petrem máme určité plány, třeba se v dohledné době přestěhovat do vlastního bytu v Praze. Na ten teď šetříme. Biatlon určitě není jako fotbal nebo hokej, osm let v reprezentaci mě do konce života nezajistí. A u Petrova badmintonu to platí dvojnásob.

Jak jste se vlastně dostala k biatlonu?

Odmalička jsem díky rodičům běhala na lyžích, jako žákyně jsem dělala klasické lyžování. K biatlonu jsem přešla v deváté třídě, moc se mi tenkrát líbila střelba, závody mi díky ní přišly napínavější a zajímavější.

I biatlonová malorážka může být nebezpečná. Myslíte na to, co by se při špatné manipulaci se zbraní mohlo stát?

Na celkem velkou vzdálenost dokáže zabít člověka, proto jsou biatlonové střelnice tak zabezpečené. Vzpomínám si, jak jsme byli jednou na tréninku a táta natíral terče. Jednomu z kamarádů zůstal v komoře náboj a při simulaci nájezdu na terč, kterou děláme bez nábojů, omylem vystřelil. Trefil to pár centimetrů vedle táty. Strašně nebezpečná chvíle.

Zkoušela jste někdy střílet i z jiné zbraně?

Jednou jsem z brokovnice střílela na asfaltové holuby a netrefila přitom ani stodolu. A druhý den jsem měla úplně modrou klíční kost, jak ta brokovnice kopala. Brečela jsem bolestí. Naše biatlonová puška je něco jiného, vystřelíte a ona vám dá takovou pusu.

Jste pověstná svou někdy až kuriózní zapomnětlivostí. Před závodem jste třeba zapomněla v hotelu zbraň. Rodinné dědictví, nebo jste v příbuzenstvu unikát?

Je to problém, jsem od narození střevo. Mají to ale všichni z tátovy strany, asi genetická záležitost. Mám pocit, že se občas nechám unést myšlenkami, zavřu se do svého světa a zapomenu úplně dělat věci kolem. Velký problém jsem s tím měla už ve škole, když mi bylo osm, devět. Bydleli jsme kousek od školy, přesto se mi stávalo, že jsem o pětiminutové přestávce běžela pro něco domů a nestihla se vrátit. Přišla jsem až v půlce hodiny. Nevím, čím to bylo. Asi jsem myšlenkami zůstala v tom svém světě.

Jak ten váš svět vypadá?

To snad ani nemůžu říct, trenéři by se zbláznili. Myslí si, jak jsme všichni strašně koncentrovaní na výkon... Ale ono to tak úplně není. Jsem ženská, v hlavě se mi před závodem honí různé věci. Třeba jak jsem někde viděla pěkné šaty a přemýšlím, jestli si je mám koupit, nebo ještě počkat. Nebo co budu dělat, až dojedu na hotel po závodě... Jsou to úplné maličkosti, nesmysly. Myslím, že když se k závodu příliš upínám, paradoxně mi to příliš nejde.

Jak s vaší povahou bojují trenéři?

Někdy mi třeba pět minut něco vysvětlují. Pak odejdou a já vůbec nevím, o čem jsme se bavili. Vůbec! Kývám hlavou, koukám na trenéra. Ale prostě ho nevnímám.

Pozná to?

Ne. Normálně by za mě dal ruku do ohně, že jsem se s ním bavila. Stalo se mi to třeba v Ruhpoldingu. Přišel za mnou Zdenda Vítek a řekl mi, že za hodinu odjíždíme na trénink. Hodina uběhla a najednou jsem se divila, že je parťačka Jitka Landová oblečená. "Vždyť jedeme za tři minuty," řekla mi. Tak jsem se zasmála s tím, že já teda asi nejedu. Přijela jsem pozdě. Co se týká rozvržení času, v tom jsem nejslabší. Třeba Petr z toho hrozně vyšiluje, nechápe to.

Vaši rodiče byli oba lyžaři, dlouho vás sami trénovali. Byli také pedanti na dochvilnost?

Mamka je hodně přesná, Petrovi by mohla konkurovat. Ale táta byl vždycky hrozně mimo. Jednou na soustředění zapomněl, že si hraju u potoka a přišel na to až za několik hodin. Bylo mi pět a jela jsem s kyblíkem v ruce stopem přes celé Nové Město na Moravě. Nebýt mamky, možná by ani nezjistil, že tam nejsem. Kdo tátu zná, má z toho srandu, on je hrozně hodný člověk. Vím ale, že jsem v některých věcech po něm.

Jste hodně rozvětvená rodina, máte čtyři nevlastní sourozence...

Taťka měl v prvním manželství tři děti, mamka jedno. Je nás teď dohromady pět. A jsme rozlítaní různě po světě. Ségra žije v Peru a stará se o těžce nemocné lidi. Léčí je pomocí výživy z čistě přírodního ovoce a zeleniny. Brácha zase žil léta v Americe a teď učí Číňany angličtinu. Druhá sestra je učitelkou na základní škole, to je největší úlet. A nejstarší bratr je farář.

Rozebíráte s bratrem knězem komplikované životní situace?

Často, hodně na něj dám. Má hodně zkušeností a působí na mě hrozně klidně. V posledních letech k němu nacházím cestu mnohem víc. Když jsem na křižovatce, potřebuju dodat odvahu nebo se utvrdit v nějakém názoru, tak se s ním radím. Čím jsem starší, tím více k víře inklinuji. Asi není člověk, který by v určitých životních situacích neprosil Pána Boha o pomoc.

Pak je tady druhá rodina - biatlonová parta, se kterou trávíte spoustu času. Jak složité je udržet pohodu a vyhnout se ponorce?

Je jasné, že každý člověk se ráno nevzbudí happy a nevydrží mu to celou sezonu. Takže jsou tam určité kolize v náladách. A zejména u ženské části týmu jsou tam periodicky se opakující dny hysterie a nervozity. Většinou je to ale tak, že když má člověk takovou náladu, snaží se od týmu trochu distancovat. Celkově ale převládá legrace a pohoda a to se, myslím, odráží i na výsledcích.

Jste vyhlášená šprýmařka. Trenérům malujete nehty, přišíváte je k posteli. Už jste někdy pykala za lumpárnu, kterou jste neprovedla?

Stalo se mi to kdysi ve škole, když někdo na pánských záchodech natřel mýdlem podlahu a pak to hodili na mě. Marně jsem opakovala, že něco tak trapného bych nikdy neudělala. No a teď si vybavuji ještě jeden případ.

Povídejte...

To mě fakt naštvalo. Michal Šlesingr (biatlonista) nalepil mně a spolubydlící pod postel zrající sýr. Celý týden jsme se hádaly, komu z nás takhle strašně páchnou boty. Pak už jsme jedna po druhé chtěly, aby ty své odnesla pryč. Až teprve potom nám kolegové řekli, že boty za nic nemůžou.

Trénujete s mužským týmem. Zároveň jste půvabná a fanoušci, nejenom ti slušní, se na vás lepí. Už jste někdy musela kluky poprosit, aby vám v nepříjemné situaci pomohli?

Na závodech to problém není, tam funguje bezvadně pořadatelská služba a ochranka. Párkrát už jsem ale nepříjemné zkušenosti měla. Třeba tady v Anterselvě, když jsem byla sama na večeři a přisedl si ke mně neznámý pán. Německý fanoušek, kterému jsem nic nerozuměla. Seděl a dvacet minut se na mě jenom díval. Pak jsem z jeho slov vyčetla, že mu o nic jiného ani nejde. To už mně přišlo divné, tak jsem raději odešla. Fanoušků si ale obecně hrozně moc vážím, tedy těch, kteří nejsou psychicky narušení. Ráda se s nimi vyfotím, podepíšu se jim. Za tu podporu si to zaslouží.

Popularita má ale i vysloveně stinné stránky. Třeba české tenistky si stěžují na útočné až výhrůžné vzkazy, které jim anonymní lidé posílají přes internet. Máte podobné starosti?

To se mi, zaplaťpánbůh, nikdy nestalo. Jedna paní mi kdysi napsala e-mail, že se ve mně zklamala, protože jsem cosi zkoušela na jejího manžela. Pak jsem zjistila, že šlo o pána, který přišel na moji autogramiádu s malým synem v náručí. Přišlo mi to hezké, tak jsem, pro to děcko, přidala k podpisu ještě srdíčko. Zasmála jsem se, ale zároveň mně to mrzelo.

Nedivte se, kdekdo, především ženy, vám váš půvab určitě závidějí. Navíc se umíte vkusně oblékat. Nepřemýšlela jste o nějakém módním doplňku k uniformní biatlonové kombinéze?

To bohužel moc nejde. Vzhledem k tomu, že máme smlouvy se sponzory, kteří nás oblékají, tak nemůžeme mít na akce jiné věci než ty, které dostaneme. Není třeba ani možné, abych si vzala jinou čepici. Nemůžeme si vzít loňské věci, pouze ty, které jsou ve smlouvě na daný rok. Mohl by z toho být průšvih, takže to dodržuji a žádné výstřelky nevymýšlím.

Vaše myšlení prý hodně změnila kniha Miluj svůj život. Daří se vám to?

Jsem zastáncem toho, že člověk by měl mít ke svému životu po všech stránkách pozitivní vztah. Hýčkat se, mít se rád. Všechno, co pak život přinese, se snáší lépe. Třeba já jsem měla jako malá problém se sebevědomím. Byla jsem vychovávána perfekcionistickými rodiči, kteří ze mě chtěli mít odmalička perfektní závodnici a předhazovali mi všechny mé problémy. Snadné to nebylo ani ve škole, byla jsem dyslektik a špatně četla. Toužila jsem být jako ostatní a trápila se tím. Až časem jsem pochopila, že to nejde a jednodušší bude, když budu sama sebou.

Jak vnímají rodiče vaše úspěchy? V Soči jste stříbrnou olympijskou medailí vyrovnala výkon své maminky, tehdy klasické lyžařky, z her v Sarajevu 1984.

Jsou nadšení. V Ruhpoldingu jsem viděla, jak na tribuně plakali dojetím, když jsem projížděla cílem jako první. To byla jedna z chvil, která jim snad vrátila tu dřinu, kterou se mnou měli.

V minulých letech jste zaujala fanoušky i svým zpěvem. Videa, na nichž vystupujete v roli zpěvačky, se stala hitem internetu. Teď už si ale za mikrofon příliš nestoupáte. Čím to?

Většinou je to tak, že kam přijdu, lidé chtějí, abych zazpívala. Už jsem si připadala trochu jako papoušek. Tak jsem to trochu omezila a více se raději soustředím na sportovní přípravu. Zpěv mě pořád ohromně baví, ale celkově musím některé aktivity omezovat, tělo se začíná ozývat. Regenerace je rok od roku náročnější a třeba jít na party a pak závodit, což jsem dříve občas dělala, je teď už neproveditelné.

Vaším sportovním milníkem je výhledově olympiáda v Jižní Koreji, v soukromí plánujete s partnerem nové společné bydlení, mluvíte o rodině. A co svatba?

Všechny krásné věci mají podle mě svůj čas. Nechci nijak tlačit na pilu. Bavíme se o společném bydlení, o dětech. Nemyslím si ale, že svatba pojistí vztah. Takže uvidíme, až přijde ten správný čas.