Jeden z našich nejlepších běžkařů historie má doma trofej za celkové vítězství ve Světovém poháru i pár olympijských "placek". Sezona, do níž Lukáš Bauer právě vstupuje, je pro něj definitivně poslední. Ale spousta lidí mu to nevěří. Není se čemu divit. Na začátku rozhovoru souhlasíte, že ho lyžování baví, na konci vás napadne, že je to posedlost.
Během závodů, které absolvujete, nutně přicházejí krize. Máte trik, jak je překonat, aby nezvítězil pocit, že je lepší dojít to pěšky?
Nemám trik. Krize přijde vždycky. Když jedete padesát kilometrů a přijde na desátém, je to špatná vyhlídka. Na patnáctikilometrové trati se od desátého kilometru trápíte s jistotou. V podstatě se upínám k myšlence, že už jen chvíli a bude konec. Protože terén většinou znám, říkám si: už jen tři stoupání, jenom dvě, už jenom jedna zatáčka a budu tam! Vidina cílové čáry a pocit, že až se za ni dostanu, všechno trápení skončí, mi nakonec zabrání, abych to nezabalil a nerozhodnul se dojít pěšky. Nemám řešení, v němž bych nezpomaloval, samozřejmě zpomaluju, ale musím bojovat.
Musím zmínit jeden závod - štafetu čtyřikrát deset kilometrů v Davosu v roce 2007. O vítězství českého týmu tehdy rozhodovala cílová fotografie. Není ale možné, aby dva čtyřčlenné týmy mužů měly na čtyřiceti kilometrech zcela totožné výkony. Co rozhoduje o vítězství?
Na výsledku se podílí z velké části fyzická připravenost. Samozřejmě není u všech na vteřinu stejná - ale je nesmírně vyrovnaná. U lyžařů navíc hraje roli servis. Někteří servismani můžou předvést zázrak a třeba lehounce slabšímu závodníku pomůžou, jindy naopak. Velkou roli pak hraje hlava. A co se pamatuju, v téhle štafetě finišovalo osm týmů. Martin Koukal se coby finišman velmi dobře pohyboval v balíku jezdců a na cílové fotografii byl o několik centimetrů na cílové lajně před ostatními. Rozdíl mezi prvním a osmým závodníkem byl tehdy zanedbatelný. Štafety jsou kouzelné v tom, že abyste zajeli dobře, musejí mít všichni dobrý den. Pokud má někdo slabší den, v podstatě není možnost uspět. V běžeckém lyžování dominují Skandinávci, zejména Noři. Když jedou tři Norové super a jeden má slabý den, pole se zase zprůměruje. Mně se v individuálním závodě stalo, že jsem přišel o vítězství o půl vteřiny. Půl vteřiny na patnáct kilometrů distančně, kdy jsme nejeli vedle sebe. Půl vteřiny - to je velikost nohy?
Takže rozhoduje štěstí?
Všechno. Taky to, jak se vybičujete. Někdo se víc kousne při individuálních závodech, jinému sedí spíše hromadné starty, kdy jede se soupeři v přímém souboji - tam ale paradoxně nemusíte prodat to nejlepší. Protože tempo vám určuje někdo jiný, skupina. Nemůžete si rozložit síly tak, jak by vám to ideálně vyhovovalo. Bude se vám zdát, že balík, v němž jste, jede pomaleji - a tak pojedete jako první. Jenže třeba nejedete o tolik rychleji než oni - takže jim neujedete, ostatní se za vámi jenom schovají a ušetří síly.
OBSÁHLÝ ROZHOVOR S LUKÁŠEM BAUEREM NALEZNETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ MAGAZÍNU INTERVIEW, KTERÝ VYCHÁZÍ VE STŘEDU 23. LISTOPADU.
