Psychologové naučili dobrovolníky vnímat některá písmena abecedy jako barevná. Stejnou schopnost mají jiní lidé sami od sebe. Naučili se ji, nebo je vrozená? Asi obojí najednou.
Synestezie je zvláštní typ zapojení mozku, při němž člověk přiřazuje podmětu působícímu na jeden smysl vlastnosti, které většina ostatních lidí vnímá jiným smyslem. Například ruský malíř Vasilij Kandinskij vnímal tón C jako žlutý. Synestezie je několik typů. Obecně vzato se synestezie může týkat i vnímání abstraktních jsoucen, jako jsou například číselné řady. Třeba slavný vědec z devatenáctého století Francis Galton tvrdil, že když přemýšlí o číslech, vidí je uspořádaná v prostoru. Synestetičkou byla i jedna z nejkrásnějších žen, jejichž noha se kdy dotkla země, britská spisovatelka Virginie Woolfová.
Ačkoliv ledaskdo spojuje synestezii s tvůrčím nadáním, ani zdaleka se netýká jen hudebních skladatelů, přírodovědců nebo spisovatelek. Nějakou její formu má okolo čtyř procent lidí, často je zvykem hovořit o jednom ze třiadvaceti.
Psychologové, neurologové a další vědci se už dlouho snaží odhalit, jak synestezie vzniká. Hodně z nich si myslí, že zvláštnost aspoň částečně odráží zážitky z dětství, často první hodiny ve škole nebo ve školce. Skupina vědců v čele s Danielem Borem ze Sussexské univerzity se proto pokusila naučit synestezii studenty, aby tuto teorii ověřili.
Barevné slabikáře
Synestesie se sice dědí v rodinách, ale zdá se, že má i jiné než genetické příčiny. Jednovaječná dvojčata, z nichž jedno je synestetikem a druhé ne, existují. Myšlenka, že má tato záhadná psychická odchylka něco společného s učením v dětství, se proto zdá svůdná. Snad nejčastější forma synestezie je sklon vnímat některá písmena abecedy jako barevná. Když se děti učí číst, mívají barevná písmenka ve slabikářích, didaktických skládačkách, magnetech na tabuli a dalších pomůckách.
Vědci z Borovy skupiny sehnali třiatřicet dobrovolníků. Napřed je všechny podrobili testům, jež měly prokázat, že nemají ani zárodky synestetického vnímání. Najít takové lidi se ukázalo jako obtížný úkol. Nakonec jim ve výzkumném souboru zůstalo jen dvanáct žen a dva muži.
Tyto zbylé studenty pak psychologové trénovali. Učili je asociovat třináct písmen abecedy s různými barvami po dobu devíti týdnů. Cvičení bylo napřed lehké. Pokusné osoby dejme tomu zahlédly písmeno ve dvou barvách, načež měly za úkol vybrat ze dvou různobarevných čtverečků ten, který k liteře přísluší.
Barvy v hlavě
Časem ale byla zadání těžší a těžší. Dobrovolníci třeba dostali slovo napsané černými písmeny a měli ke každému písmenu přiřadit barvy, jež se předtím učili. Pak dostali opačný úkol - z barev sestavit slovo. Po třech měsících vědci podrobili studenty testům, jimiž se prokazuje synestezie. Je mezi nimi například rozeznávání barvy promítnutého písmene, při němž se měří reakční čas. Pokud se pokusná osoba naučila vnímat písmeno M jako žluté, mělo by jí trvat déle určit barvu červeného M než žlutého.
Vesměs vyšlo najevo, že se spojení skutečně vytvořilo. Proti dosavadním pokusům vypěstovat synestezii, které většinou selhaly, to byl úspěch. Bor a spol. to přičítají na poměry experimentální psychologie dlouhé době, kterou pokus trval. Pokud se synestetici vnímající písmena jako barevná své zvláštnosti učí v první třídě, může to také trvat několik měsíců. Možná ještě zajímavější než výsledky objektivních testů jsou subjektivní výpovědi účastníků experimentu.
Například jedna z dobrovolnic prohlásila: "Když vidím písmeno 'p‘, vím, že s ním ladí růžová. Je to, jako by růžová byla uvnitř mé hlavy." Jiná účastnice řekla: "Barva okamžitě vyskočí v mé hlavě… Když se podívám na nějaký nápis, celé slovo se zdá obarvené podle tréninkových barev." Mnohé z pokusných osob začaly vlivem nácviku přiřazovat písmenům osobnosti. "X" a "u" nebyly přátelské, kdežto "y" nebo "e" byly zase šťastné. Pro jiné účastníky bylo "x" přímo zlé.
Není to jisté
Obtížně vysvětlitelný se zdá nalezený vliv tréninku na výsledky účastníků v testu inteligence. Psychologové podrobili před testem pokusné osoby měření IQ. Použili k němu jeden z testů zkonstruovaných tak, aby byly nezávislé na kultuře, ze které testovaný člověk pochází. To znamená, že obsahoval hlavně neverbální položky (doplňování chybějících částí obrázků atp.). Osoby, které se zúčastnily tréninku, měly podle po něm v testu o celých dvanáct bodů vyšší IQ.
Platilo to i po srovnání s kontrolní skupinou lidí, kteří netrénovali synestezii. Jen podstoupili dva inteligenční testy v rozpětí devíti měsíců. Proč a jak trénink výsledky v testu ovlivnil, není jasné. Pokusných osob bylo málo, takže je možné, že se experiment nepodaří zopakovat.
Kdyby ale nácvik synestezie skutečně měl vliv na kognitivní schopnosti, mohl by pomáhat při rehabilitaci lidí zasažených Alzheimerovou chorobou nebo po úrazech mozku.
Ani možnost naučit se synestetickému vnímání není prokázaná s jistotou. Psychologie je obskurní obor a výsledky psychologických experimentů se často nedaří opakovat. Z hlediska statistiky jsou ale závěry Borova týmu důvěryhodné. Vědci ostatně ani netvrdí, že stvořili skutečné synestetiky. Spojení mezi barvami a písmeny u jejich pokusných osob po čase vymizelo. Prokázali však, že může vzniknout vlivem učení. A co vy, nemáte náhodou taky svoji synestezii?
