Nový archeologický nález by mohl pomoci aspoň trochu osvětlit veledůležité období lidských dějin, které je bohužel jen málo prostudováno. Z časů, kdy se lidé moderního typu stěhovali z Afriky, máme bohužel jen hrstku hmotných památek.
Jeskyně Manot leží v západní Galileji ve výšce 220 metrů nad mořem. K jejímu objevu došlo náhodou před sedmi lety, když se do ní při stavebních pracích probourali dělníci. Vchod měla totiž tak zarostlý krápníky, že se dovnitř nedalo projít a nikdo si jí ani nevšiml. Lidská noha ji nenavštívila nejméně patnáct tisíc let. Když přijeli jeskyni prozkoumat archeologové, objevili v ní lidskou lebku. Radioaktivní datování určilo její stáří na přibližně 55 tisíc let. To je doba, která antropology a další vědce velice zajímá, jenže z ní mají jen málo lidských kostí a artefaktů.
Galilejská lebka je proto terno. Podrobnosti o nálezu teď zveřejnila skupina výzkumníků v čele s Israelem Hershkovitzem z Telavivské univerzity v časopise Nature.
Lebka spadá do období mezi čtyřiceti a šedesáti tisíci lety před dneškem. Tehdy se dělo mnoho zajímavých věcí. Lidé moderního typu začínali postupovat z Afriky na východ a sever do Asie a do Evropy. Koexistovali s neandertálci a křížili se s nimi, ale zároveň je postupně nahrazovali.
Počátky rozmanitosti
Že jsme se na své cestě měnili, je vidět z dnešního stavu. Na světě žije několik skupin lidí, které se od sebe na první pohled odlišují - ras. Mohou mít i rozdílné talenty. Otřepané je například nadání černochů k běhu, za které může odlišná skladba jejich svalových vláken. Některé lidské populace jsou zase náchylnější k určitým zdravotním obtížím. Třeba Polynésany častěji trápí obezita. Lidské rasy mohou mít i odlišné nároky na výživu. Mnoho Asiatů kupříkladu nemůže v dospělosti pít mléko nebo jíst mléčné výrobky a snadněji se opijí než Evropané.
Jak ale vypadali předkové dnešních ras - první lidé, kteří opustili Afriku? Galilejská lebka by mohla zodpovědět aspoň část téhle otázky. Nejzajímavější je na ní asi tvar týlní kosti. Hershkovitz a jeho spolupracovníci tvrdí, že odpovídá týlní kosti dnešních anatomicky moderních lidí, ale ne starším nálezům lidských pozůstatků z oblasti východního Středomoří. To by mohlo znamenat, že uživatel lebky skutečně patřil k prvním kolonizátorům.
Pravěká DNA
Za jeho života obývali oblast, označovanou také tradičním názvem Levanta, neandertálci. Je to také přibližně doba, v níž podle názoru genetiků došlo ke vzájemnému křížení obou větví našeho evolučního stromu. Dává to smysl. Neandertálskou DNA nosí podle genetiků téměř všichni lidé, až na obyvatele subsaharské Afriky.
S neandertálci se asi křížili jen ti lidé, kteří Afriku opustili. Ti, co zůstali, neměli příležitost. Podíl neandertálské DNA v genomech většiny současných lidí se pohybuje mezi jedním a čtyřmi procenty.
Možná ještě podivnější je ale příměs další linie našeho evolučního stromu, takzvaných Denisovanů. Byli to pravěcí lidé, objevení teprve v roce 2008 v Děnisově jeskyni na Sibiři. Ačkoli se z nich zachovalo jen pár úlomků kostí, zdá se, že byli samostatnou linií našeho rodokmenu srovnatelnou s neandertálci. Nejvíc jejich DNA mají dnes Melanésané nebo Austrálci.
