Lidé věří, že mají svobodnou vůli. Rozhodují o svých záležitostech podle vlastního uvážení. Jenže si to myslí, i když vědí, že svobodní nejsou. Je svoboda jen iluze?
Představte si, že existuje počítačový program, který umožňuje ze záznamů o činnosti vašeho mozku předvídat, co uděláte. Dokáže to spočítat dřív, než si vy sami uvědomíte, jaké máte plány. Bude dokonale přesný. Žádné takové programy nejsou. Zatím. V principu je ale možné je napsat. Lidský mozek je soustava nervových buněk zapojených podobně, jako jsou zapojené součástky v počítači, jen složitější. Když dokážeme předvídat chování počítače, je logické, že bychom jednou měli umět předvídat chování mozku. Když je však naše chování určeno předem, jak můžeme být svobodní?
Lidské vnímání téhle otázky zaujalo Eddyho Nahmiase z Georgijské státní univerzity, Jasona Sheparda z Emoryho univerzity rovněž Georgii a Shaneho Reutera z Washingtonské univerzity. Schopnost vybírat, jak se zachováme, je definice svobodné vůle.
Kdyby věda zvládla předvídat všechny stavy lidského mozku, jako zvládá předvídat pohyb kulečníkových koulí, nezbylo by pro svobodu místo. Vaše dnešní myšlenky by vyplývaly z kombinace aktuálních vstupů se včerejšími myšlenkami. Asi jako když situace na kulečníkovém stole vyplívá ze směru a síly úderu tágem a postavení koulí o šťouch dříve.
Zázračná čapka
Nahmias, Shepard a Reuter uspořádali tři podobné experimenty. Lišily se jen v drobných detailech. Celkem se jich účastnilo 278 univerzitních studentů. Dostali popis hypotetického zařízení, které snímalo činnost mozku. Mělo podobu čepičky. Jeho pomocí bylo možné předvídat sto procent všech rozhodnutí, které učinil jeho nositel dřív, než je učinil. Studenti si četli příběh o dívce jménem Jill, jež zařízení měsíc nosila. Účastnila se mimo jiné i prezidentských a guvernérských voleb.
Pak se vědci studentů ptali, jak moc se jim zdála Jill svobodná. Odpovídali vesměs, že možnost předvídat chování se svobodou nesouvisí. Asi dvaadevadesát procent z nich si myslelo, že by Jill volila svobodně, i když by bylo její rozhodnutí určeno předem. Změnilo by se to, pokud by byly myšlenky v její hlavě nadále předvídatelné ale vložené prostřednictvím čepice. Dělo se to v další verzi příběhu.
Vědomí v závěsu
U volby prezidenta v ní čepice do myšlenek nezasahovala. V případě volby guvernéra ale pozměnila Jilliny myšlenky a přiměla ji vybrat jednoho z kandidátů. Výsledek obou voleb se dal pořád předvídat se stoprocentní přesností, nezávisle na přítomnosti nebo nepřítomnosti zásahu. Jen asi patnáct procent studentů si však myslelo, že by Jill volila guvernéra svobodně. Na předvídatelnosti jim nezáleželo. Důležité pro ně bylo, jestli byla volba výstupem činnosti Jillina mozku.
"Lidé nezaujímají detailní metafyzická stanoviska, co je základem svobodné vůle," zhodnotil Nahmias výzkum publikovaný se všemi podrobnostmi v časopise Cognition. Zřejmě se nám zdá podstatné, jestli se naše chování řídí našimi myšlenkami. Tenhle dojem ale nemusí být správný. Možná je to totiž naopak. Struktura, kterou prožíváme jako naše vlastní já, chování neřídí. Jen ho zpětně interpretuje.
Nejsilnější argument pro tento přístup vychází z pokusu Američana Benjamina Libeta. Ten požádal lidi, aby pohnuli rukou, až budou chtít. Zároveň měli sledovat hodiny, aby si zapamatovali čas, kdy se k pohybu rozhodli. Během celé procedury měřil Libet činnost jejich mozku. Vyšlo najevo, že mozek je rozhodnut o půl vteřiny dřív, než si člověk myslí, že se sám rozhodl. Podobné pokusy později vymyslelo několik dalších vědců s vesměs shodnými výsledky.
