Impresionistický malíř Claude Monet (1846-1926) na stará kolena trpěl šedým zákalem. V 82 letech se proto podrobil operaci, která zcela změnila jeho pohled na svět. A také jeho obrazy. Proniklo do nich jinak neviditelné ultrafialové záření.
Šedý zákal se projevuje zakalením a zežloutnutím čočky, která pak filtruje značnou část modrého světla, takže na sítnici dopadá světlo s neúměrně zesílenou červenou složkou. Monetovy obrazy takové vnímání světa odrážely a postupně v nich převládly právě červené a oranžové tóny.
V roce 1923 se malíř podrobil dvěma operacím, při nichž přišel o čočku v pravém oku. A protože čočka za normálních okolností filtruje větší část UV záření, pronikalo nyní na malířovu sítnici mnohem více záření v ultrafialové části spektra.
UV záření je pro člověka prakticky neviditelné, protože tři typy čípků v sítnici jsou citlivé pouze na modrofialové, zelené a červené světlo. Díky jejich kombinaci vnímáme širší barevnou paletu ve viditelné části spektra - v rozsahu vlnových délek od 380 po 750 nanometrů (od fialové po červenou).
Ale čípky nejsou vyladěny na jednu vlnovou délku úplně přesně. Reagují i na sousední vlnové délky, byť ne tak dobře. Nedovedou je od sebe rozlišit, fungují pouze v režimu vypnuto/zapnuto, takže do mozku vyšlou stejný signál, jen méně intenzivní. Čípek citlivý především na modrofialovou část spektra je tak v menší míře aktivován i ultrafialovým zářením, zvláště tou složkou, která se svou vlnovou délkou od viditelného fialového světla příliš neliší. UV záření tak posiluje modrý aspekt pozorované scény. A právě to se přihodilo Monetovi poté, co na jeho sítnici začalo dopadat nezvykle velké množství ultrafialového záření.
Výsledek dobře dokumentuje dvojice obrazů zachycujících pohled na Monetův dům v Giverny ze stejného místa růžové zahrady. Namaloval je v roce 1923 po operaci. Vlevo je scéna v podobě, jakou ji viděl levým okem s šedým zákalem, vpravo "ultrafialová" verze viděná pravým okem bez čočky:
Proměny Monetova vidění si všímá interaktivní elektronická kniha Color Uncovered (Odhalená barva), kterou pro iPad vydalo vědecké muzeum Exploratorium v San Francisku. Na iTunes je ke stažení zdarma.
Relativita barev
Způsob, jakým člověk vnímá barvy, je jen jeden z možných. Například včela je slepá v červené oblasti spektra, zato však vidí část UV záření. Hodí se jí to při hledání květů. Mnoho rostlin totiž ultrafialové barvy využívá pro tvorbu různých geometrických vzorů tam, kde my vidíme třeba jen obyčejnou žlutou plochu. Ultrafialové světlo rozpoznávají také želvy nebo některé druhy ryb. A ptáci. Na rozdíl od včel nejsou ochuzeni o červené odstíny, v sítnici mají čtyři druhy čípků a jejich svět je ve srovnání s tím naším mnohem barevnější.
Muir Eaton z Minnesotské univerzity studoval 139 ptačích druhů, u nichž na základě zbarvení nedovedeme určit pohlaví. Ukázalo se, že u devadesáti procent z nich existují rozdíly právě v UV. Dietrich Burkhardt z univerzity v německém Regensburgu prokázal, že voskové povrchy mnoha druhů ovoce a bobulí odrážejí UV záření, čímž na sebe ptáky upozorňují. Podle finských vědců zase někteří dravci obdobně odhalí v terénu stopy čerstvé moči hlodavců.
Ptáci však vidí mnohem více barev i v námi viditelné části spektra. Mozek totiž porovnává údaje z různých typů čípků a teprve analýzou těchto informací zjišťuje barevnost pozorované scény. A čím více vstupů, tím podrobnější informace lze získat. Ptáci jsou proto schopni vnímat i ty odstíny běžných barev, které my od sebe nikdy nerozpoznáme.
Červený netopýr
Filozofující biolog by na tomto místě poznamenal, že oko vlastně vůbec žádné barvy nevidí. Vnímá pouze elektromagnetické záření o různých vlnových délkách, kterým teprve mozek přiřazuje vjem konkrétních barev. Kdybychom měli mozek "zadrátovaný" trochu jinak, svět by se nám mohl jevit zcela odlišně, třeba s růžovými stromy, zelenou oblohou a modrým sluncem.
Nervové buňky někdy pracují i bez pobídnutí ze sítnice. Proto vidíme při úderu do zadní části hlavy (kde zrakové centrum sídlí) barevné hvězdičky, můžeme mít barevné sny a halucinace. A někteří lidé vidí barvy i ve spojitosti s číslicemi, písmeny, hudbou nebo třeba vůněmi.
Nervové signály putující z různých smyslových orgánů jsou po fyzikální stránce totožné. Spojení barev právě s vlnovými délkami světla je jen jednou z mnoha možností. Je proto docela dobře možné, že například netopýr, orientující se především podle odražených zvukových vln, slyší barevně. Zoolog Richard Dawkins to v knize Slepý hodinář vysvětluje na smyšleném příkladu: "Třeba mají samci netopýrů povrch těla jemně strukturovaný, takže mohou odrážet zvuk, který pak samičky vnímají jako jásavé barvy. (...) Je skutečně docela dobře možné, že pocit netopýří samičky, která vnímá samečka, je jasně červený."
