Vývojové větve člověka a lidoopů se možná oddělily o několik stovek tisíc let dříve, než se doposud myslelo. Je navíc možné, že se tak stalo v Evropě, a nikoliv v Africe, jak tvrdí dnes všeobecně uznávaná teorie.
Novou hypotézu formuloval v odborném časopise PLOS One tým badatelů pod vedením Madelaine Böhmeové ze Senckenbergova střediska pro evoluci člověka a paleoenvironmentalistika na univerzitě v německém Tübingenu. Vědci tak učinili po novém prozkoumání dvou fosilních nálezů a určení životních podmínek na místech jejich vykopání, informovala agentura DPA.
Kdy a kde se vyvinuli nejstarší předci člověka, se dodnes nepodařilo uspokojivě objasnit. Nejbližším žijícím příbuzným lidí je šimpanz. Řada odborníků nyní předpokládá, že se vývojové větve jeho předků a předků člověka oddělily před zhruba pěti až sedmi miliony let v Africe.
Tým Madelaine Böhmeové prozkoumal jediné dvě části těl hominidů známých jako Graecopithecus freybergi - dolní čelist nalezenou v Řecku a zub z Bulharska. Do čeledi hominidů přitom patří primáti i člověk a jeho vyhynulí příbuzní. Na základě podrobného zkoumání nalezených zubů vědci formulovali hypotézu, že se v případě druhu Graecopithecus freybergi jednalo o dosud neznámý druh přímého předka dnešního člověka.
"Byli jsme z výsledků sami překvapení, dosud byli dávní předci člověka známí pouze z oblastí v Africe, jižně od Sahary," řekl Jochen Fuss, který se na výzkumu podílel.
Na základě analýzy usazenin, z nichž byly fosilie vykopány, určili vědci stáří dolní čelisti z Řecka na 7,175 milionu let a zubu z Bulharska na 7,24 milionu let. Jsou tak starší než doposud nejstarší známý rod hominidů Sahelanthropus, jehož pozůstatky se našly v Africe a jehož stáří se odhaduje na šest až sedm milionů let. Podle vědců je tak možné, že se vývojové větve člověka a šimpanze oddělily již mnohem dříve, než se myslelo, a to nikoli v Africe, ale právě ve východním Středomoří.
Výzkumníci se domnívají, že příčinou oddělení vývojových linií byly drastické změny životního prostředí. V usazeninách v okolí zkoumaných nálezů totiž narazili na červený jemnozrnný písek typický pro pouštní oblasti. Našli v nich také vysoký obsah solí. "Tato data by mohla být důkazem toho, že se Sahara před 7,2 milionu let rozšířila a její písečné bouře přinesly prach s obsahem solí až na severní pobřeží tehdejšího Středozemního moře," uvedla Böhmeová.
Klimatické změny podle vědců vedly k rozšíření krajiny savan až do Evropy. V usazeninách totiž našli stopy rostlin typických pro savany a také důkazy o pravidelných požárech. "Na základě důkazů lze vytvořit obraz savany. Tomu odpovídá i to, že se v okolí Graecopitheca našly také fosilie předků dnešních žiraf, gazel, antilop a nosorožců," vysvětlil spoluautor studie Nikolaj Spasov z bulharské akademie věd.
