Římané byli proslulí svou civilizovaností a čistotností. Nový výzkum však naznačuje, že to mohlo paradoxně škodit jejich zdraví. Ani volný obchod na obrovském území ovládaném z města na sedmi pahorcích nebyl z hygienického hlediska bez rizika.
Jestli jste fanoušci skupiny Monty Python, pravděpodobně si vzpomenete na legendární scénu z filmu Život Briana. Židovští bojovníci za nezávislost v ní diskutují, co jim přinesla římská okupace. Ke svému rozladění zjistí, že toho bylo poměrně hodně: vodovod, kanalizace, cesty, závlahy, medicína, vzdělání, víno, krčmy, mír a tak podobně. Hrdiny filmu by možná potěšilo, kdyby věděli, že minimálně jeden z těchto přínosů nebyl tak velký, jak na první pohled vypadal. Římská sociální zařízení, veřejné záchodky a vodovody byly totiž rejdištěm všelijakých parazitů.
Tvrdí to britský archeolog z Cambridgeské univerzity Piers Mitchell v časopise Parasitology. Z pohledu obrany před cizopasníky římská hygienická infrastruktura veřejné zdraví dokonce zhoršila. Tenkohlavcům, škrkavkám, tasemnicím a měňavkám se za časů starověkého impéria dařilo lépe než v předcházející době bronzové.
Jako Vikingové
Mitchell studoval důkazy o přítomnosti parazitů - zejména jejich vajíček, která se uchovávají dlouhou dobu - v pozůstatcích římských latrín, hřebenech, textiliích a fosilizovaných lidských výkalech. Tvrdí, že naše rozšířená představa o Římu coby průkopníku hygieny a zdraví je mylná. Římané možná tolik nesmrděli jako lidé z doby bronzové, ale co se týče cizopasníků, byli daleko promořenější. Navzdory své zálibě v koupání a lázních měli stejně blech a vší jako středověcí Vikingové, kteří se téměř nekoupali.
Některé hřebeny z římských dob skutečně vypadají, jako by sloužily k odstraňování vší. Proč však římskou říši paraziti tolik sužovali? Římané přece měli dokonce zvláštní zákony, které měly udržovat města čistá. Možností je několik.
Teplá voda ve vodovodech a lázních mohla parazitům prospívat. Chlorování vody je relativně nový vynález. Například na našem území bylo zavedeno až v roce 1928. Římané také používali lidské exkrementy jako hnojivo. Je to sice výhodné, ale výkaly je potřeba nechat několik měsíců kompostovat, aby zárodky parazitů vymřely. Pokud to neuděláte, vystavujete se nebezpečí nákazy.
Omáčka s tasemnicí
Velké množství vajíček jednoho parazita by se dalo propojit přímo s konkrétním zvykem starých Římanů. Je to tasemnice škulovec, kterou se člověk může nakazit při konzumaci rybího masa. Napadá i další savce. Pokud se dostane do lidského střeva, může mít až sedmnáct metrů. Staří Římané se vajíčky škulovce mohli infikovat při pojídání omáčky zvané garum.
Připravovala se kvašením rybího masa na slunci. Recept pocházel pravděpodobně z Řecka. Řekové také garum vyváželi do celé římské říše. Zapečetěné amfory s omáčkou putovaly dlouhé měsíce.
Nádoby na lahodnou omáčku našli archeologové jak v Pompejích poblíž dnešní Neapole, tak v Provincii Judea, což svědčí o její popularitě mezi pořímštěnými židy. Praví labužníci považovali za nejchutnější garum dovážené až z Cartageny a Gadesu (dnešního Cádizu) na pobřeží Pyrenejského poloostrova. Bohatí Římané si s ním asi nevědomky objednávali i tasemnici, která by se jinak těžko mohla ve Středomoří tolik rozšířit.
