Každodenní život ve starověkém Římě se od toho dnešního lišil méně, než by se mohlo zdát. Třeba jídelníček byl totožný - až na pár výjimek, jakou byla třeba pochoutka ze zkažených ryb. Jak známo, své stopy Římané zanechali i na území Moravy, není ale vyloučeno, že se pohybovali také v Čechách, říká v rozhovoru pro aktuální vydání časopisu TÝDEN archeolog Martin Trefný.
Píše se první století našeho letopočtu. Jsme ve starověkém Římě, je běžný den a blíží se doba oběda. Tuší dnešní archeologie, čím obyčejný občan říše zahnal hlad?
Díky písemným pramenům a výjevům na předmětech různých druhů umění máme celkem jasnou představu o podobných aspektech antické každodennosti. Třeba v Pompejích byla nalezena malba zachycující obchod s chlebem. Pecny vypadaly trochu jako dnešní zvětšené kaiserky. A byly uloženy v policích, které připomínají nábytek z IKEA. Tak moc se tehdejší běžný život podobal tomu dnešnímu.
A co starý Říman ke svému chlebu zakousl?
Samozřejmě zeleninu, sýry nebo i maso. Nechyběl olivový olej. Víceméně to, co dnes. Občas si ale tehdejší lidé jídelníček proložili pokrmem, který bychom teď asi nepozřeli. Třeba omáčkou garum, jež se vyráběla ze shnilých ryb. Podle písemných pramenů to byla delikatesa, navíc snadno dostupná. Pochopitelně strašně zapáchala.
Máme informace také o tom, jak se římská civilizace odívala?
I to se dozvídáme z ikonografického materiálu, tedy z nástěnných maleb, reliéfů a podobně. Záleželo samozřejmě na tom, do jaké kasty člověk patřil. Obecně se ale používaly oděvy suknicového typu, které se na ramenou fixovaly sponami. Proto se právě spon našlo v Římě a jeho někdejších provinciích tolik. Některé druhy ošacení byly extrémně drahé - třeba purpurové tógy. Barvivo na ně se totiž získávalo z obrovského množství určitého druhu mořského mlže.
Malby jsou tedy důležitým archeologickým pramenem...
Přesně tak. Zrovna každodennost se mnohdy rekonstruuje právě na základě výjevů na uměleckých předmětech. Na římských reliéfech nebo pompejských malbách jsou zachyceny scény, jako je třeba stavba domu, prodejna textilu nebo výjev ze školy, kde neposedný žák dostává rákoskou na zadek. Vidíme na nich, že mezi antickým Římem a třeba středověkou Prahou čtrnáctého století nebyl z hlediska nejrůznějších civilizačních aspektů prakticky žádný rozdíl. Dokonce i stavební technologie byly na stejné úrovni.
Jak to víme?
Dochovalo se nám například dílo římského architekta Vitruvia, kde mimo jiné popisuje postup při zakládání měst. Při četbě jeho spisů se nemůžete ubránit údivu, jak pokrokově už tehdy přemýšleli. Při stavbě dbali na to, kde vychází slunce, jak vanou větry, aby moc nefoukalo na náměstí, a tak dále. Dílo také demonstruje, jak pokročilé technologie znali. Římská civilizace byla neuvěřitelně technicky, politicky a správně vyspělá. Dnešní západní Evropa skutečně stojí na jejích výdobytcích.
To byli skutečně ve všem tak na výši? Nenašlo by se nic, v čem by Římané trochu zaostávali?
Mě osobně třeba trochu zaráží, jak pozdě začala v Římě vznikat kamenná divadla. Nejslavnější řecké divadlo v Epidauru pochází ze čtvrtého století před naším letopočtem. Prvním kamenným divadlem v Římě bylo přitom to Pompeiovo, postavené až v polovině prvního století před naším letopočtem. I oni se zkrátka v mnohém učili. Oproti Řekům také nebyli žádní velcí kerameuti. Vyráběli ale zase mistrovské sklářské výrobky, například geniální vas diatretum. To byly nádoby ze skla, které mají na sobě ještě jakousi skleněnou síťku s velkými oky. A celé je to z jednoho kusu.
Několikrát jste zmínil město Pompeje. To je asi pro archeology malý ráj, že?
To místo nám dalo obrovsky nahlédnout do minulosti. Zní to trochu morbidně, ale pro archeology je největším štěstím, když město přestane existovat v nějakém konkrétním okamžiku. Tím pádem se tam nepřekrývá starověké období s následným osídlením. A přesně to se stalo v roce 79 v Pompejích, kdy popel a plyny z výbuchu Vesusu město v jeden okamžik pohřbily. Díky tomu máme k dispozici zachovalé malby, interiéry vil a veřejných budov a dokonce i tak unikátní záležitosti, jako jsou nápisy vyškrábané na veřejných záchodcích. Ty jsou mimochodem analogií toho, co vidíme na dnešních toaletách. Jen s využitím dobových vulgarit.
