Je to už třiadvacet let, co koalice víc než třiceti států včetně Československa porazila Irák Saddáma Husajna. Část veteránů si stěžuje na záhadné zdravotní obtíže. Není jisté, co je zavinilo. Vědci z Kalifornské univerzity nyní upozornili na možnou souvislost s fungováním mitochondrií.
Jako příznaky takzvaného syndromu války v Zálivu se většinou uvádí vyčerpání, problémy s pamětí a dalšími psychickými funkcemi, snížená schopnost snášet fyzickou zátěž, případně bolesti svalů a kloubů. Hodně zasažených veteránů trpí i průjmy a vyrážkami. Hayley Kosliková, Gavin Hamilton a Beatrice Colombová z Kalifornské univerzity si všimli, že minimálně část příznaků připomíná obtíže jiné skupiny nemocných. Jsou to pacienti, jejichž mitochondrie nefungují tak, jak by měly. Vědci zkusili zjistit, v jakém stavu jsou mitochondrie veteránů stižených syndromem.
Mitochondrie jsou buřtovité miniaturní strojky uvnitř buněk. Jsou vyplněné membránami, v jejichž záhybech probíhají reakce, které jsou podstatou dýchání. Enzymy postupně štěpí energeticky bohaté vazby v cukru glukóze na oxid uhličitý a vodu.
Mitochondrie byly kdysi volně žijícími bakteriemi, proto mají vlastní DNA, v podobě jednoho kruhového chromozomu. Obsahuje však jen třicet sedm genů, které mají dohromady pouhých 16 660 genetických písmen. Všechny své ostatní geny mitochondrie ztratily, Část z nich se přestěhovala do jádra hostitelské buňky. Té slouží bývalé bakterie jako energetická centra.
Energetická konzerva
Univerzální energetická měna v buňce je sloučenina, které se říká adenosintrifosfát, ATP. Její přeměnou na podobnou molekulu, adenosindifosfát, ADP, je poháněna valná část chemických reakcí v živých organizmech. Pracující mitochondrie je ATP plná. Jako jakýsi výtah, který ho přenáší do ostatních částí buňky, funguje další molekula, označovaná jako kreatinfosfát. Je to sloučenina, z níž může ATP velice rychle vzniknout.
To předurčuje kreatinfosfát k roli energetické konzervy. Používají ho například svalové buňky. Začínají ho spotřebovávat během prvních dvou až sedmi sekund svalového stahu. Když pracovat přestanou, začne se hladina kreatinfosfátu doplňovat. Kosliková, Hamilton a Colombová tvrdí v časopise PLoS ONE, že v buňkách veteránů stižených syndromem války v Zálivu je tento proces pomalejší než v buňkách zdravých lidí.
Vědci porovnali doplňování hladiny kreatinfosfátu po fyzické zátěži ve svalech sedmi nemocných veteránů se stejným počtem jejich stejně starých vrstevníků. Počet účastníků pokusu je nízký, protože vědci používali zvláštní a technicky náročný druh magnetické rezonance, jež umožňuje měřit koncentraci částic obsahujících fosfor v buňce.
Doživotní památka
I přes malé množství pokusných osob došli Kosliková, Hamilton a Colombová ke statisticky významným, tedy z pohledu vědy uvěřitelným výsledkům. Svalovým buňkám zdravých účastníků experimentu trvalo doplnění hladiny kreatinfosfátu, s výjimkou jednoho z nich, do 31 sekund. Buňky veteránů postižených syndromem války v Zálivu byly pomalejší. Zásoby kreatinfosfátu v těle žádného z nich se nedoplnily dřív než za 35 sekund. Maximum bylo dokonce přes sedmdesát sekund. Mitochondrie postižených vojáků nestíhají plnit objednávku buněk.
Příčinu syndromu války v Zálivu nikdo nezná. Uvažuje se například o granátech s ochuzeným uranem, které se ve válce používaly kvůli své větší průraznosti. Možné je i vystavení zbytkům nervového plynu sarinu, případně jiným zbraním či pesticidům z Iráckého arzenálu. Nepravděpodobně nevypadá ani otrava zplodinami hořících kuvajtských ropných studní, jež nechal Saddám Husajn zapálit.
Vojáci dostávali léky, které je měly ochránit při případném zásahu nervovým plynem. Tyto léky brání v činnosti enzymu acetylcholinesteráze, který rozkládá nervový přenašeč acetylcholin. Zároveň je ale známo, že poškozují mitochondrie, možná proto způsobily vleklé potíže veteránům. Před definitivním závěrem by se však hodilo pokus zopakovat s více lidmi. Válka v Zálivu zuřila jen necelých sedm měsíců, ale život jejích účastníků změnila trvale.
