Vědci spočítali, že řeky odvádí do moří jen třetinu nebo čtvrtinu vody, která spadne na souš ve formě deště. Zbytek připadá na vodu, které se po dešti vsákne do půdy.
Snad každý někdy viděl obrázek vodního cyklu. Na začátku je mráček, ze kterého prší. Voda pak teče řekami do moře, na které svítí sluníčko. Moře se pod jeho paprsky odpařuje a vznikají nové mráčky. Ty se putují vypršet nad pevninu. A tak pořád dokola. Vypadá to hezky, jenže to asi není úplně dobře. Voda v řekách nejspíš činí jen malou část toho, co nakonec do oceánu přiteče. Píše se to v nové práci, která vyšla v časopise Geophysical Research Letters. Jako první autorka je pod ní podepsaná Eun Young Kwon ze Soulské národní univerzity.
Vědci měřili množství radioaktivního radia 228Ra v mořské vodě. Radium 226 se ke sledování vodního koloběhu hodí svým poločasem rozpadu (Doba, za kterou se rozpadne polovina jader ve vašem vzorku). Činí pět a tři čtvrtě roku, což je tak akorát.
Když se dešťová voda vsákne do podzemí, nabere malé množství radia. Jeden kilogram zemské kůry ho obsahuje okolo 0,9 biliontiny kilogramu (9 × 10-13 kg). Pro představu je to asi desetinásobek hmotnosti lidské červené krvinky. V jednom litru mořské vody je radia průměrně ještě stotisíckrát méně, tedy asi tolik, kolik váží jedna desetina bakterie E. coli.
Radium tak funguje jako jakési barvivo, podle jehož přítomnosti se dá spočítat, jak moc se podzemní voda mísí s mořskou. Eun Young Kwon a její spolupracovníci to udělali. Získali odhad, kolik podzemní vody z kontinentů do oceánů prosakuje.
Mezi šedesátou jižní a sedmdesátou severní rovnoběžkou odhadují tento objem na 120 bilionů (12 × 1013) krychlových metrů. To je přibližně pětinásobek objemu jezera Bajkal. Zároveň je to třikrát až čtyřikrát víc, než kolik vody přivedou do moře řeky. Voda podle vědců proniká do moře propustnými vrstvami horniny na rozhraní kontinentů a moře a z kontinentálních šelfů.
