Kapitoly v učebnicích zoologie věnované divokým koním, které byly vydávány v posledních osmi desetiletích, z nemalé části neplatí. Evropští divocí koně totiž vypadali jinak, než se vědci od třicátých let minulého století domnívali. Vyplývá to ze studie Divoký kůň a pratur: klíčové druhy pro formování české krajiny, na jejímž vzniku se podíleli vědci z Biologického centra Akademie věd České republiky, Jihočeské univerzity, Karlovy univerzity a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky. Studie v českém prostředí vůbec poprvé shrnuje nejen historické poznatky, ale také nejnovější výzkumy, které byly v této oblasti realizovány v posledních letech.
Jedna z největších změn oproti rozšířenému výkladu posledních desetiletí se týká zbarvení divokých koní. "Moderní genetické analýzy tisíce let starých kostí koní před a po domestikaci ukázaly, že původním zbarvením divokých koní v celé Eurasii byl hnědák. Tedy zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi hřívy a ocasu. Tmavé byly rovněž spodní partie nohou. Toto zbarvení se jako jediné vyskytovalo od Iberského poloostrova až po Dálný Východ," upozorňuje spoluautor studie Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd.
Moderní genetické výzkumy tak jednoznačně vyloučily, že by divocí koně v Evropě byli původně šediví. Právě břidlicově šedě zbarvené koně přitom šlechtili chovatelé v Německu i Polsku, když se v první polovině minulého století snažili zpětně vyšlechtit koně co nejvíce podobné divokým koním vyhubeným v Eurasii člověkem. Studie publikovaná českými vědci tak jednoznačně ukazuje, že tato plemena, známá jako Heckův kůň a polský konik, nemají s divokými koňmi nic společného.
"Spíše než o revoluci jde o návrat ke kořenům. Koně s hnědou srstí a černými žíněmi totiž zobrazují nástěnné malby pravěkých lovců staré mnoho tisíc let. Nejmodernější výzkumy tak ukázaly, že pravěcí umělci znali a dokázali zachytit divoké koně s mnohem větší přesností, než byli mnozí vědci až donedávna ochotni připustit," doplnil Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina.
Druhá zásadní změna, o které studie informuje, se týká rozšíření divokých koní v Evropě po skončení zatím poslední doby ledové. Dosud se často spekulovalo o tom, že divocí koně s ústupem ledovců a změnou klimatu v Evropě zcela vyhynuli a vrátili se zpět až dlouho po příchodu prvních zemědělců. Genetický a archeologický výzkum zaměřený na rozšíření divokých koní na kontinentu však prokázal, že se areál rozšíření divokých koní po dramatické proměně krajiny, resp. vegetace vyvolané ústupem ledovců sice zmenšil, ale koně se i na tuto rozsáhlou změnu prostředí dokázali adaptovat a přežili.
K jejich vyhubení ve skutečnosti došlo o několik tisíciletí později vlivem člověka, zejména nadměrným lovem, přeměnou jejich přirozeného prostředí na obdělávanou půdu a pastviny pro domácí zvířata a v neposlední řadě křížením s domácími koni, s nimiž poslední divoké populace postupně splynuly.
Studie se vedle divokých koní věnuje také praturům. Tato zvířata patřila spolu se zubrem a právě divokým koněm mezi tři klíčové druhy velkých kopytníků, které po tisíciletí formovaly tvář krajiny Evropy včetně České republiky. Společnost Česká krajina v současné době pracuje na projektech, jejichž cílem je racionální využití právě velkých kopytníků k levné, přírodě blízké a dlouhodobě udržitelné péči o louky a pastviny.
