Samičky pavouků mají ve zvyku pojídat své nápadníky. Je to problém nejen pro potenciální ženichy, ale i pro nenažrané nevěsty. Když spořádají všechny uchazeče, nezbude nikdo, kdo by je oplodnil.
Křižák Keyserlingův žije na jižním pobřeží Austrálie. Dá se chytit od Nového jižního Walesu až po Quensland. Jeho pavučina obsahuje dva zesílené pásy zkřížené do tvaru písmene X, kterýžto symbol je znám také jako ondřejský kříž. Proto se mu v angličtině říká St Andrew's Cross spider (pavouk ondřejského kříže). Jeho samičky jsou, podobně jako je tomu u spousty jiných pavouků, několikrát větší než samci. Špatně vidí. Orientují se hmatem, zejména podle vibrací sítě. Když v ní něco skončí, přiběhnou, zabijí to jedovou žlázou a omotají vláknem.
Pak do smotku vstříknou trávicí enzymy a nechají je působit. Když se vnitřek kořisti rozpustí na výživnou kaši, vysají ji. Stejný osud jako běžnou kořist může potkat i samce, kteří se odváží na síť vstoupit, aby samičku oplodnili. Arachnoložky Anne Wignallová a Marie Herbersteinová studovaly, jak se sežrání vyhýbají. Vědkyně tvrdí v časopise Scientific reports, že samci používají zvláštní druh vibrací, jež jejich nevěsty uklidňuje.
Vibrační signalizace
Výzkumnice napřed změřily vibrace sítě pomocí laseru. Pak nabídli samičkám živého cvrčka. Zároveň vibrovali jejich pavučinami buďto stejně, jako to dělají samci, náhodně, nebo vůbec. Samicím, jejichž sítě se chvěly stejně, jako kdyby se k nim chystal na návštěvu nápadník, trvalo zabít cvrčka déla. Vibrace neovlivňují jen samičky křižáka Keyserlingova. Vědkyně je vyzkoušely i na samicích příbuzného křižáka nebeského. Výsledek byl stejný. Jak vibrace fungují, není jisté. Nejdůležitější možnosti jsou tři.
Mohly by působit jako signál. Když ho samičky zachytí, stanou se méně agresivními. Systém by ale mohl být i jednodušší.
Samci by mohli pomocí vibrací samice mást a znemožňovat, aby si jich všimly a udělali z nich svůj oběd. Jelikož však schopnost samiček najít cvrčka neovlivnil náhodný signál, je to nepravděpodobné.
Nápadníci by taky mohli využívat zbytků přirozené obrané reakce samic. Mnozí pavouci, stejně jako spousta dalších členovců, v reakci na nebezpečí ztuhnou a dělají mrtvé. I v tomhle případě by samičky nejspíš reagovaly i na náhodný signál, ne jen na specifický způsob, jímž rozhoupávají síť samci. První možnost proto zůstává nejpravděpodobnější.
Dvakrát a dost
Samci pavouků si pomocí signálu prodlouží život, ale jen málo. Svoje první námluvy a páření přežijí, druhé už ne. Mají totiž jen dvě sady pohlavních orgánů. Při každém páření o jednu přijdou. Jakmile nejsou po své druhé sexuální zkušenosti schopni se dále rozmnožovat, poslouží svým genům nejlépe, pokud se nechají sníst a přispějí tak k výživě svých potomků. Kdyby zemřeli, přišlo by jejich energeticky vydatné tělo plné bílkovin vniveč.
Z hlediska samice je výhodné samce nechat žít, dokud ji neoplodní. Pokud by usmrtila nápadníka dřív, než se mu podaří, zůstala by starou pannou a nerozmnožila by se. Čas od času je ale sežrat nějakého toho samce jen tak výhodné. Pokud se samici nezamlouvá, je to snadná kořist.
O osudu pavoučích nápadníků rozhoduje i charakter samice. Svědčí o tom experiment skupiny vědců, vedené Jordi Moya-Larañem ze stanice na výzkum suchých oblastí ve španělské Almerie, zveřejněný nedávno v časopise Ethology.
Výzkumníci dali samičkám pavouka slíďáka tarentského tolik potravy, kolik chtěly. Po jídle jim zkoušeli nabízet i samce. Některé samičky je zabily všechny, jiné sežraly jen ty samce, kteří se jim nelíbili. S ostatními se spářily. Samičky, které pojídaly všechny samce bez rozdílu, byly celkově žravější než jejich vybíravé vrstevnice.
