Nový výzkum by mohl vést k objevu látek, jež budou zabíjet parazitické houby a plísně. Jejich rostlinným nebo lidským hostitelům však neublíží. Houby potřebují k přežití kus cizí genetické informace, který může posloužit jako cíl.
Bedla, kterou objevíte pod smrkem za chalupou, je dobrá zpráva. Zánět mozkových blan způsobený houbovou infekcí už člověku udělá menší radost. Houby způsobují i zápaly plic a další nemoci. Houbové infekce škodí zvlášť lidem, jejichž imunitní systém je už nějak oslabený. Mohou to být třeba pacienti nakažení HIV nebo procházející chemoterapií při léčbě nějakého zhoubného nádoru. Houboví paraziti ničí i obilí a ovocné stromy, trámy v dřevěných stavbách a ledacos dalšího. Nový výzkum teď možná otevřel cestu, jak jim jejich špatnosti zatrhnout.
Skupina vědců v čele s Edgarem Medinou z Dukeovy univerzity v americkém Durhamu teď vyluštila podstatu růstu hub. Jejich objev by v budoucnosti mohl otevřít cestu k prostředkům, které budou zabíjet jen houbové buňky, ale lidské nebo rostlinné nechají žít. 
Navíc je to dost podivný příběh. Jeho podrobnosti vyšly v časopise eLIFE.
Buněčný cyklus
Každá buňka prochází během svého života několika fázemi. V některých hromadí zásoby, v jiných kopíruje DNA a v dalších se dělí. Říká se tomu buněčný cyklus. V buňkách živočichů a rostlin má řízení cyklu na starosti skupina spínačů, kterým se říká E2F proteiny. Jsou to takzvané transkripční faktory, zvláštní typ bílkovin, jenž umí zapínat nebo vypínat určité geny. Houby mají podobnou skupinu proteinů. Říká se jim SBF proteiny. Pracují stejně jako jejich živočišná a rostlinná obdoba. Nejsou jí ale podobné, což je divné.
Houby jsou totiž daleko příbuznější živočichům než rostlinám. Společný předek hub a živočichů žil před kratší dobou než společný předek živočichů a rostlin. Co mají společného rostliny a živočichové, měly by houby mít taky. Jenže nemají. Bez proteinů na řízení buněčného cyklu se žádná buňka neobejde. Jak to, že houby mají jiný řídicí systém? Kde se jejich SBF proteiny vzaly?
Medina a jeho spolupracovníci napřed hledali stopy SBF proteinů, respektive genů, podle nichž je houby sestavují, v DNA všech eukaryot. Jsou to živé organizmy s buněčným jádrem. Patříme k nim my, živočichové, houby, rostliny, ale třeba i jednobuněčný parazit zimnička, který způsobuje malárii. Nic ale nenašli.
Starobylé chytridiomycety
Štěstí vědci měli, až když zkusili geny pro SBF proteiny porovnat s DNA virů. Myslí si proto, že SBF proteiny nejsou vynálezem hub. Získaly ho od viru, který je před víc než miliardou let napadl, poněvadž chtěl použít jejich buňky k vlastnímu množení. Dopadlo to ale obráceně. Houby teď používají DNA viru místo své vlastní. Jedna skupina hub má dokonce jak E2F proteiny, které používají ostatní eukaryota, tak speciálně houbové SBF proteiny.
Říká se jim chytridiomycety. Žijí ve vodě a v půdě. Je to jedna z nejstarobylejších skupin hub vůbec. Vznikla někdy na začátku jejich evoluce a dodneška si ponechala část vlastností společného předka všech hub.
Zdá se, že oba systémy řízení buněčného cyklu - E2F i EBF proteiny - fungovaly nějakou dobu společně. Pak ale houby první z nich ztratily. "Houbový buněčný cyklus se nikdy nezastavil," řekl jeden z vědců Nicolas Buchler. "Jen prošel obdobím, kdy měl dva navzájem soupeřící genetické vypínače."
